Ivan Martin Jirous řečený Magor - udílení Seifertovy ceny (16. října 2006) | foto: Dan Materna, MF DNES

„Magor“ Jirous převzal Seifertovu cenu i šek

Básník Ivan Martin Jirous (1944) řečený Magor převzal nejvýznačnější literární ocenění – Cenu Jaroslava Seiferta. V pražském kostele svaté Anny obdržel i šek na 300 tisíc korun.

Porota ocenila jeho celoživotní dílo a přihlédla k letos vydaným Magorovým dopisům z nakladatelství Torst. Titul doplnil předcházející svazky autorových spisů Magorovu summu (básně) a Magorův zápisník (eseje).

"Cena Jaroslava Seiferta, již dnes Ivan Martin Jirous dostává, je jen splátkou včerejšího dluhu, který vůči němu oficiální kultura má. Neoficiální cenu – tu z nejvyšších – už má dlouho. Zkuste si sami odpovědět: kolika českým básníkům se stalo, aby byli ještě za života inspirací, svědomím, vzorem i postrachem několika generací?" řekl při předávání ceny básník Pavel Šrut.

Jirous za cenu poděkoval způsobem sobě vlastním. "Jelikož panovaly v předchozích letech obavy, že bych se eventuálně při přijetí ceny obnažoval, tak se nebudu obnažovat ani duchovně," prohlásil a zarecitoval Seifertovu báseň Podzim.

Nesobecké nadšení
Magorovy dopisy soustřeďují jeho listy z věznic, v nichž v 70. a 80. letech strávil na osm let. Odsouzen byl pětkrát, oficiální důvody zněly nejčastěji výtržnictví, pobuřování, držení omamných látek či útok na státní orgán.

Ve skutečnosti vadila Magorova svobodomyslnost, hravě provokativní naturel i četné kulturní aktivity včetně funkce uměleckého vedoucího skupiny Plastic People of the Universe – kteří básníkovi na včerejší slavnosti zahráli – a podílu na vydávání samizdatového časopisu Vokno. Hned v prvním čísle Vokna z roku 1979 lze číst obsáhlý text Dany Němcové Kdo je Ivan Jirous?

"Vedle jeho vřelosti a přátelské otevřenosti si leckdo mohl připadat jako inhibovaný introvert: nikdy nebyl nenápadný. Ivan Jirous nepřetržitě žertoval, bavil celou společnost a na jeho přátele přecházela radost a chuť dělat," píše Němcová. Dodává, že přezdívku Magor mu vyneslo nesobecké nadšení, s nímž se pouštěl do práce, a to často nehonorované.

Bolševiku, dej mi píku
Jako bláhové, magorské, však mohou působit i autorovy srážky se zákonem, draze zaplacené ztrátou svobody. První trest přišel v létě roku 1973 po hospodském konfliktu s kapitánem StB ve výslužbě Holubem. Magor před ním měl rozkousat Rudé právo a vykřiknout: "Zítra takhle sežereme komunisty!"

Holuba však neméně rozčilil i popěvek: "Bolševiku, dej mi píku, já tě píchnu do pupíku." Do Magorova pátého, posledního věznění šťastně zasáhl listopad 1989, kdy mu prezident část šestnáctiměsíčního trestu prominul.

"Třeba se to všechno, co jsem musel poznat, ve mně někdy nějak zhodnotí způsobem, který teď ještě nemohu dohlédnout. Hlavně aby mi Pán Bůh zachoval otevřenou duši," napsal Magor v říjnu 1983 své druhé manželce Julianě v době čtvrtého, nejtěžšího věznění ve Valdicích. Těžko tehdy mohlo někoho napadnout, že jednou dostane prestižní cenu.