Mezitím již zesnulý britský filmový režisér a scenárista Anthony Minghella, pro nějž byla Madama Butterfly operním debutem, měl prostou myšlenku: do hry z japonského prostředí zapojil i tradiční japonské loutkové divadlo bunraku. Důmyslné figurky, jimiž pohybují černě odění vodiči, dokážou až neuvěřitelně napodobit lidské emoce. Pravda, v inscenaci fungují jen jako popisná ilustrace, bez vlastního dramatického významu. Tedy až na jednu výjimku.
Tou je malé dítě gejši Čo-Čo-San (přezdívané Motýlek) a amerického důstojníka Pinkertona, které do děje vstupuje ve druhém dějství. Je to němá role, pro niž se obvykle najde nějaký ten kluk, který přirozeně neumí před publikem zahrát emoci k „matce“. Ovšem loutka v námořnickém oblečku doslova žije, je něžná, hravá, choulí se matce do klína a vůbec je její vztah k Butterfly tak přirozeně dojemný, že z příběhu paradoxně mizí všechna sentimentalita. Naopak se vší nemilosrdností vystupuje jeho krutost, vrcholící odebráním nic nechápajícího dítěte matce a její sebevraždou.
Giacomo Puccini: Madama ButterflyDirigent Karel Mark Chichon Režie Anthony Minghella kinopřenos z Metropolitní opery, 2.dubna 2016 |
Přitom vina není pouze na jedné straně. Pinkerton jde do sňatku s gejšou možná lehkomyslně, ale nakonec mu - byť pozdě - dojde, co způsobil. Na rozdíl od příbuzných Butterfly, zmanipulovaných fanatickým náboženským vůdcem. Nejprve jim lichotí, že si Američan vezme nedospělou dívku, ale jen do té chvíle, než ona přijme jeho víru. Pak ji zavrhnou. Pro dítě, uvázlé ve střetu kultur, je nakonec odjezd do Ameriky s otcem a jeho novou ženou jedinou záchranou před žebrotou – ovšemže za cenu ztráty matky. Zatímco ta si vráží nůž do těla, umělý človíček o kousek dál nadšeně mává americkou vlaječkou.
Režisér Minghella se navíc soustředil na samotný příběh, který dokreslil už nijak originálními, leč také nerušivými rekvizitami, jako jsou lampiony nebo padající třešňové lístky a samozřejmě hýřivě barevná kimona. Jeho nástupci, kteří inscenaci v dalších letech obnovovali, zjevně dbali i na dodržování hereckých detailů, a tak inscenace stále působí intimně a pravdivě. Rozhodně mnohem více než nedávná nová produkce v pražské Státní opeře, přeplněná přidanými postavami, včetně mezitím již vyrostlého syna Butterfly. Emocionální dopad jedné obyčejné loutky je nesrovnatelně větší. Kiny tato svérázná hvězda umí pohnout určitě. Snad i hledištěm divadla.
Jako raněné zvíře
Pro obsazení hlavních rolí má Metropolitní opera jist větší výběr, ale také se vždycky netrefí. Tenorista Roberto Alagna vnáší do role Pinkertona bezprostřednost usměvavého mladíka, nechápajícího cizí kulturu, ale okouzleného jejími nezvyklostmi, k nimž patří i gejši. Dvaapadesátiletý Alagna stále vyhlíží docela mladistvě, dokonce i před kamerou, ovšem o jeho hlasu už se to říct nedá. Zpívá jako celý život na plný plyn a nejspíš v důsledku nadměrného odírání barva z jeho hlasu vymizela.
Lotyšská sopranistka Kristine Opolaisová není jediná sopranistka i ze světové třídy, která v prvním dějství s roztomilými obtížemi předstírá pokorně cupitající, oči klopící, ukázněnou a naivně se usmívající patnáctiletou dívku. Ani svůj hlas nedokáže této představě přizpůsobit. Dělá dojem, jako by místo polodětského stvoření chtěla hrát a zpívat dospělou a hysterickou Toscu.
Jistě, zpěvačka-teenagerka by zase těžko mohla zvedat pomyslné činky, které do partu Butterfly naložil Puccini. Každopádně chvíle Opolaisové přichází až ve druhém dějství, kdy se z naivky stane tragédka. Opuštěná žena se mění téměř v raněné zvíře, divoce vyrážející proti každému, kdo se pokusí zpochybnit její sen. I její zpěv zaujme spíš v propojení s hereckou akcí než sám o sobě, třebaže s vyzpíváním klenuté melodie nemá Opolaisová žádný problém a síly jí stačí i pro závěrečné pateticky-drásavé loučení se synem.
Také další sólisté, zpívající tentokrát pod taktovkou Karla Marka Chichona, zůstali v paměti: noblesní, starostlivý konzul Sharpless barytonisty Dwayna Crofta nebo Suzuki v podání Marie Zifchakové, jíž nelze nevěřit zoufalství nad osudem mladičké matky. Oba zpívali i v minulém přenosu, ale čas neubral na intenzitě jejich kreací, spíš ji prohloubil. Tak jako celou inscenaci.
