Z některých oper lze i se slabším souborem za jistých okolností udělat velké divadlo. Nedávná inscenace Janáčkova díla Z mrtvého domu v režii Daniela Špinara je toho důkazem. O většině oper to však neplatí. Vůbec ne o italských. A už vůbec ne o Verdiho Macbethovi. Osud každé produkce závisí na výkonu vražednické královské dvojice.
Zvláště part Lady Macbeth je téměř na hraně zpívatelnosti, takže s hledáním vhodné představitelky mohou mít problém i světové scény. Jenže to není pro Národní divadlo omluva. Zvlášť když stále praktikuje archaický systém dvou premiér a dvou obsazení, zatímco světové scény odehrají sérii představení vždy v jednom, pokud možno nejlepším obsazení.
V sobotní druhé premiéře zpívala krvelačnou lady slovenská sopranistka Jolana Fogašová, ale bylo to utrpení. Verdi sice nechtěl krásný, nýbrž drsný a ďábelský hlas, těžko to však mohl myslet jinak než v rámci technické kultivovanosti a italského elegantně-vášnivého stylu. Asi by si nepředstavoval skřehotání. Hlas Fogašové je však rozbitý, ostrý a tvrdý, postrádá pružnost, hloubky jí nezní vůbec, výšky bere násilně, o nějakém ztvárnění se nedá mluvit. Tuto roli vůbec neměla zpívat.
Barytonista Martin Bárta v roli Macbetha se sice snažil o italskou ladnost, pár frází se mu rozeznělo, ale jakmile Verdi začne „přidávat plyn“ a stupňovat emoce, je Bártův zpěv strnulý, bez energie, zvukové bohatosti a barevnosti, kterou potřebuje verdiovský pěvec.
Giuseppe Verdi: MacbethDirigent Jiří Štrunc Režie Martin Čičvák Druhá premiéra 13.června ve Státní opeře |
Ani menší role nedokáže divadlo obsadit. Jedna z Macbethových obětí, Banco, má zpívat basem. Ale hlas Miloše Horáka nezní jako bas, vlastně nezní vůbec, pěvec vůbec nepřipomíná vyškoleného sólistu. Tenorista Jaroslav Březina coby Macduff nemá ani techniku ani barvu, aby ve své jediné árii mohl zaujmout.
A protože dirigent Jiří Štrunc zaměňuje vyhrocené drama s rychlostí a hlasitostí orchestru, který nedokáže zkáznit, a slušně sezpívaný sbor čarodějnic nic nezachrání, je už vlastně jedno, zda něco vymyslel režisér.
Balvan se okouká
Martin Čičvák mluvil před premiérou o častých odkazech na přírodu, které ho inspirovaly. Jenže nějaká koncepce se vysledovat nedá. Na tmavém, prázdném jevišti Státní opery, které odhaluje i hydrant v zákulisí, se pohybují postavy v moderních, rovněž převážně tmavých kostýmech, jen občas přijdou král a královna v krinolíně a s korunou na hlavě. Seshora visí balvan jako symbol zkázy, který se ovšem rychle okouká, na zemi se povalují spálené papíry.
Občas vyrušuje několik akrobatických tanečníků, zcela nesmyslně při árii Banca, jenž tuší blížící se smrt. Jeho vrahy režisér převlékl za šašky, kteří se prohnaně snaží zabavit Bancova syna. Jsou to všechno ale jen útržky myšlenek, které dohromady nedávají smysl a ucelený pohled nepřinášejí. V tom není Národní divadlo osamoceno. Moderní, leč nicneříkající režijní koncepce předvádí občas i Metropolitní opera ve svých kinopřenosech. Ovšem ani to nemůže být pro zlatou kapličku omluva.
Přitom od činoherního režiséra by se v opeře snad mělo čekat, že se především postará o herecké výkony. Jenže sólisté popocházejí po rampě a jsou nepřirození. I ty vraždy jsou tak strojené, až jsou nudné.
