Estonský dirigent dokázal, že česká klasika není pouze znělka

Po loňském výletu do Hamburku se Smetanova Má vlast zase vrátila domů. Festival Pražské jaro zahájila v Obecním domě Česká filharmonie, tentokrát i za účasti prezidenta Miloše Zemana. Dirigoval Estonec Paavo Järvi.

Střídat české a nečeské orchestry i české a nečeské dirigenty je správné, vždyť Má vlast není jen znělka, která pořád stejně uvádí nějaký pořad, ale umělecké dílo, na které lze pohlédnout z různých úhlů.

Bedřich Smetana: Má vlast

85 %

Česká filharmonie

Dirigent: Paavo Järvi

Pražské jaro, Smetanova síň Obecního domu, 12.května 2016

Loni tak učinil Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu s dirigentem Thomasem Hengelbrockem, letos se o to pokusil Paavo Järvi. V jistém smyslu měl ovšem těžší pozici, také proto, že roku 1994 řídil v Praze Mou vlast jeho otec Neeme Järvi, jemuž tehdy ohromně vyšel vstříc Symfonický orchestr hl.m. Prahy FOK. Paavo měl před sebou Českou filharmonii, jejíž pojetí je ještě „klasičtější“ a zažitější. On sám na tiskové konferenci před koncertem připustil, že nejlepší je v takovém případě orchestru pozorně naslouchat a pak se pokusit dodat vlastní nuance.

A to se mu podařilo. V tempech i dynamických kontrastech dílo posunul k dramatičtějšímu výkladu, v čemž mu energicky hrající orchestr vyhověl. Järvi přitom držel míru, nepřeháněl žádným směrem, ani k zběsilosti, ani k patosu, nepřipustil, aby utrpěla lyrická vřelost a krása příslušných pasáží, třeba tanec rusalek ve Vltavě, Ctiradova vášeň v Šárce nebo velebná melodie v básni Z českých luhů a hájů. Järvi opravdu umí naslouchat a zdůrazňovat zpěvný výraz. A ani vskutku hodně vyhrocené pasáže, nejvíc přirozeně v Šárce, ale i v Táboru a Blaníku, nepřerostly do syrovosti či do rozmazaných zvukových ploch.

Paavo Järvi působí při dirigování odměřenějším dojmem než jeho otec, ale stejně jako on umí dosáhnout kýženého záměru. Mimochodem, před koncertem také vzpomínal, jak se u nich doma v Estonsku, ještě v době totality a před tím, než rodina emigrovala, poslouchaly supraphonské nahrávky s českou hudbou. A jak u jeho otce dodnes na stěně visí fotografie s Václavem Havlem, pořízená po zahajovacím koncertě roku 1994.

Otec i syn Järviové mají prostě k české hudbě vztah, ale především jsou výborní hudebníci. Jen tak mohli oba dokázat, že tradici lze současně respektovat i po svém dotvořit.