Přesně to vystihl na internetu jeden z režisérových ctitelů: „Dokonalý film, pokud jste Lynchovým fanouškem; pokud jím nejste, budete Inland Empire nenávidět.“ Lynchovým fanouškem se míní ten, kdo si libuje v režisérových těžko čitelných experimentech a odmítá jeho jediný „normální“ film, Příběh Alvina Straighta.
Z tohoto pohledu se Inland Empire jeví jako silně fanouškovský - běžné diváky zaráží už Lynchova pověstná nechuť cokoli vysvětlovat. „Je to o ženě v nesnázích a je to tajemné,“ řekl pouze. Také přiznal, že točili bez pevného scénáře, že často sám nevěděl, kam jít dál, a že propadl kouzlu digitální kamery, s níž nemusí šetřit materiálem ani časem. Bohužel.
Právě bezbřehost, již si při natáčení pochvaloval, se přelila i do výsledku. Občas člověk tají dech, občas zívá; a čím déle se Lynch zjevně kochá výronem bizarních obrazů, tím více se vnucuje otázka, kde končí dobrodružství tvorby a začíná manýra.
Což je zhola zbytečná úvaha, neboť „lynchovci“ si sklon svého guru k manýrismu zásadně nepřipouštějí a ti ostatní sotva přežijí úvodních deset minut kafkovského Absurdistánu. Patří do něj „pokračování hry v Pobaltí“, polština, prostitutka v temném pokoji, postavy se zvířecími maskami, plačící žena před zrnící obrazovkou...
Teprve pak přijdou střízlivější scény, z nichž se dá vyčíst zápletka: herečku s hercem zaskočí při natáčení tajný vztah podobný scénáři jejich filmu, jejž navíc už kdysi točili v Polsku - ale nedokončili, oba hrdinové násilně zemřeli.
Motiv „filmu ve filmu“ je věrný, věcný, vtipný i magický; studio hostí osobité figurky štábu včetně žebravého asistenta a zároveň v šerém bludišti dekorací skýtá vděčné místo pro „strašení“.
Na první pohled se točí konverzační dramatická romance (s nádhernou intimní scénou), jíž „v civilu“ odpovídá milostný trojúhelník s žárlivým manželem hvězdy v pozadí. Jenže to by bylo pro Lynche příliš banální.
Proto šarádu koření „cikánská pověst z Polska“, postavy mluví z cesty, oklikou a v příměrech, jíž se rytmus neúměrně zpomaluje, a k prolnutí scénáře s hrdinčinou myslí se přidají průchody v čase, ze „zítra“ do „včera“, i z reálných míst do fantaskního prostoru.
Přítmí, lampičky a reflektory ještě zvyšují umělost podívané, která navzdory svému názvu jen málokoho pustí „dovnitř“. Je zajímavé nahlížet klíčovou dírkou, co tak ještě Lynche napadne - taneční křepčení lehčích slečen, kečup na bílém triku, doboví Poláci s rudou hvězdou a kladivem na americkém pikniku, šroubováky v břiše - a hádat, zda a jak se všechny šílené součástky jeho tajnosnubné hry nakonec poskládají v nějaký smysl, klidně třeba i jasnozřivé vyřešení případu Aničky Škrlové. Ale má „nelynchovec“ vůbec chuť na to čekat?
