Vítězství v soutěži Vondráčka katapultovalo mezi světovou klavírní elitu, obnáší však také mimo jiné řadu koncertních závazků po celém světě. Po podzimním vystoupení na koncertě Symfonického orchestru Českého rozhlasu se tedy vlastně až v sobotu naskytla šance slyšet Vondráčka v celovečerním recitálu, který tentokrát uspořádal Symfonický orchestr hl.m. Prahy FOK.
Hned úvodní Mozartova Sonáta č. 10 ovšem nebyla zrovna z říše snů. Vondráček se na klávesy vrhá jako dravec na kořist, jenže Mozart je spíš takový slavík... Přes všechnu vitalitu chyběla větší grácie, tónová krása a oduševnělost. Ne že by Vondráček nebyl schopen hrát lehce a jemně, naopak, ale jako by to nepovažoval za nutné, jako by ho něco uvnitř stále pohánělo do robustnější hladiny dynamické a úhozové. V Praze jsme už slyšeli pozoruhodnější mozartovské kreace, které předvedli třeba Murray Perahia, Ivan Moravec nebo András Schiff.
Nakonec začal básnit
Pak přišla na řadu Transcendentální etuda č. 9 od Franze Liszta, součást cyklu dvanácti vrcholně obtížných skladeb, doslova těžká atletika - a všechno bylo jinak. Větší rozdíl si nelze představit v kompozici a především v interpretaci. Okázalá technická virtuozita, romantická efektnost, nespoutaná citovost, to je to, co momentálně představuje Vondráčkův svět. Určitě by mohl nastudovat všechny tyto etudy a byl by zdatným rivalem těch klavíristů, kteří je v současnosti provádějí.
Vitálně a bouřlivě Vondráček přistoupil i ke dvěma skladbám mladičkého Johannesa Brahmse, Sonátě C dur a Scherzu es moll, které ale v jeho podání nepostrádaly ani zvukové kouzlo. V cyklu Vzpomínky od Vítězslava Nováka dokázal, že při vší výbušnosti dokáže dát průchod i lyrice. A v přídavku Snění od Roberta Schumanna pak dravce v sobě až nevídaně zkrotil a začal tiše básnit.
Pokud kolem Vondráčka vyvstávají nějaké otázky, související hlavně s přemírou razance v jeho hře, tak na ně dává odpověď jeho věk. Je mu teprve třicet a celé zrání má ještě před sebou.
