V pátek poprvé koncertoval v Praze s orchestrem od květnového triumfu v Belgii, kde jako první Čech vyhrál jednu z nejnáročnějších a nejprestižnějších soutěží. Ta nese jméno belgické královny Alžběty (1876 - 1965), která se narodila jako bavorská princezna, provdala se za belgického následníka trůnu a roku 1909 s ním nastoupila na trůn.
Soutěží se v různých oborech, na klavír už od roku 1938. Už samotný postup do finále je nesmírně obtížný, jeho účastníky však čeká to nejtěžší: v naprosté izolaci, odpojeni od internetu i telefonu, musejí během několika dnů nastudovat zbrusu novou skladbu, kterou nikdy předtím neslyšeli ani neviděli v notách. Vítězi se ovšem zcela změní život. „Zájem mne až překvapil. V Belgii jsem od května už několikrát znovu koncertoval a lidé mne pořád zastavují na ulici, chtějí se se mnou fotografovat. Soutěž tam má obrovské renomé, přenáší ji televize, letos ji prý sledovalo půldruhého milionu diváků, přitom Belgie má méně obyvatel než Česko. Také současná královna chodila i s králem poslouchat, dokonce jsme byli pozváni do paláce na soukromou večeři,“ vzpomíná Vondráček.
Skladba, kterou se musel v odloučení od světa naučit, napsal skladatel Claude Deloux. „Byla docela dlouhá, měla asi 45 stran. Jmenovala se Sen motýla, ale upřímně řečeno, já jsem v ní žádný sen nerozpoznal,“ směje se Vondráček již s odstupem. Porotu však nadchnul stejně jako provedením Rachmaninova Klavírního koncertu č. 3.
Vondráček pochází z Opavy, na klavír hraje od útlého dětství. Byl považován za zázračné dítě, ale vyrovnat se s takovou nálepkou podle něj nebylo lehké. „Nic zázračného na tom není, jen dril. Do určitého věku stačí instinkt, ale pak musíte začít hledat v hudbě hloubku. U mne krize přišla kolem osmnáctého roku, kdy jsem si uvědomil, že mám před sebou celoživotní cestu bez konce... Přemýšlel jsem, zda vůbec pokračovat,“ přiznává.
Nakonec zlom překonal, důkazem čehož je bezesporu i vítězství v Soutěži královny Alžběty. Součástí první ceny je též koncertní šňůra, rozvržená na další dva roky. „Nabídky jsou teď samozřejmě prestižnější, ale o to mi ani nejde, chci prostě dělat hudbu, posouvat se dál, lhostejno zda v českém městě, nebo v Carnegie Hall,“ tvrdí Vondráček.
Ani básník, ani inženýr
Třicetiletý pianista žije v americkém Bostonu, kde studoval, a při jeho vytíženosti nebylo snadné najít volný termín pro pražský koncert. Nakonec se to však podařilo a Vondráček přednesl v Rudolfinu za doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu a polského dirigenta Michala Nesterowicze Koncert pro klavír a orchestr č. 3 od Sergeje Prokofjeva. Tedy skladbu, v níž se romanticky zabarvená lyrika prolíná s řízným, přímočarým a sarkastickým výrazem. Shodou okolností jinou skladbu Prokofjeva, Sonátu č. 7, hrál Vondráček před třemi lety na Festivalu Rudolfa Firkušného, a právě s ní udělal největší dojem.
Tenhle pianista je výbušný, spontánní typ virtuoza, pro nějž technické výzvy dávno neexistují, možná ho i nudí, a tak se vrhá do skladby s obrovským zápalem a přetváří ji k obrazu svému. Není to zrovna „básník klavíru“, ani „inženýr klavíru“, analyzující a hrající si s jemnými odstíny, spíš instinktivní „dramatik klavíru“, vyznávající efektní kontrasty. Naštěstí jeho hra není stavěná pouze na odiv, Prokofjeva svým živelným přístupem báječně ozvláštnil. Koneckonců jen takový pianista dokáže udělat skutečnou hudbu z některých ďábelsky těžkých skladeb. Vondráček to dokázal v přídavku, jímž byla Lisztova Transcendentální etuda č. 9.
S podobně svéráznými sólisty mohou mít orchestry i dirigenti problém, naštěstí Nesterowicz se s Vondráčkem zná a doprovod ukočíroval dobře. Nicméně bylo to asi to jediné skutečně zajímavé na koncertu, který se konal ke Dni nezávislosti Polské republiky, a na němž ještě zazněla Malá suita od Witolda Lutoslawského, Čajkovského Symfonie č.
Vondráčkův výkon však zůstane v paměti. Při jeho mládí nezbývá než sledovat, jak se bude dál vyvíjet. Od časů Rudolfa Firkušného a Ivana Moravce totiž stále čekáme na skutečně světového českého pianistu. Možná se už našel.
