Luiz Carlos Cabral, někdejší žižkovský rošťák, dnes převádí do portugalštiny českou klasiku. Vítá mě česky: "Tý volé, kde jsi? To jsi Čech? Máš zpoždění," konstatuje, když přijdu o dvacet minut později do hospůdky poblíž jeho bytu v Rio de Janeiru. Před sebou má na stole pivo a hned ukazuje číšníkovi, aby mi také jedno přinesl. Ví moc dobře, že Češi na svoji napěněnou sklenici neradi čekají.
Lákavé putyky
Čtyřiašedesátiletý muž o našich pivařských zvycích něco ví, protože jako teenager se svou partou mániček pravidelně obrážel putyky na Žižkově. Do Prahy se dostal jako jedenáctiletý s rodiči a mladšími sestrami, protože otec jako zaťatý komunistický novinář dostal nabídku pracovat v portugalské sekci Československého rozhlasu.
"Pobyt u vás mu trošku otevřel oči. Zato maminka to měla obráceně. Jako katolička se do Prahy dost bála jet, ale když viděla, jak u vás proti Brazílii dobře fungovalo zdravotnictví a školství, začala komunismu fandit," hladí vedle sedící matku po tváři. Dodává, že on sám přes levicové smýšlení komunismus jako každou diktaturu nesnáší.
Stesk po rudém šátku
"Z Brazílie jsem byl zvyklý na pozici hvězdy třídy, ale u vás jsem kvůli jazyku první rok propadl," vrací se Luiz Carlos Cabral ke skoku z Jižní Ameriky do srdce Evropy. Jinak se díky fotbalu a stolnímu tenisu mezi kluky, kteří mu kvůli snědé pleti přezdívali černochu, rychle zařadil.
"Ale jednomu učiteli češtiny jsem vadil. Jakmile vstoupil do třídy, ukázal na mě prstem a zařval: Cigán, ven!" vypráví se smíchem, jak špatně fungoval internacionalismus v praxi. Dokonce se ani jako cizinec nesměl stát pionýrem, což mu bylo líto, protože na společných fotografiích byl jako jediný ze spolužáků bez rudého šátku.
Později, ač teprve patnáctiletý, se chytil divoké party a málem se upil a upráškoval k smrti. "Byla to taková divná forma odboje proti komunistům. Ještě že mě otec poslal nazpátek ke strýci do Brazílie," vzpomíná posmutněle a dodává, že po návratu do vlasti drog nechal.
První článek? V Mladé frontě
Již v osmnácti letech nastoupil jako reportér do novin. Během života vystřídal několik redakcí tištěných médií, rozhlasu i televize a později přešel na druhou stranu a stal se tiskovým mluvčím. Například pracoval pro ropný gigant Petrobras.
"Svůj první článek jsem publikoval v Mladé frontě. Ale bohužel si nepamatuji, o čem byl," říká plynulou češtinou s přízvukem a nedokonalým skloňováním, ale s velice rozsáhlou slovní zásobou.
Když upíjí z dalšího piva, začne její šíři předvádět dlouhou řadou českých vulgarit, které rozkošnicky vyslovuje s rošťáckým zápalem. Ostatně už při domlouvání setkání mě po mailu s hrubkou oslovoval "ti vole".
Jeho mladší sestra Maria Luisa, která na setkání také dorazí, na Cabrala káravě kouká přes brýle. Sama česky mluví ještě lépe: bez nejmenšího přízvuku a zakoktá se jen u dlouhých slov jako například "nevysvětlitelně", když mluví o tom, jak se jí Československo zažralo pod kůži.
Cena za Nerudu
Jí jako psycholožce byla v Brazílii znalost češtiny na nic, zato její bratr ji v posledních letech poté, co nechal kariéry v mediální sféře a dal se na překladatelství, řádně využil.
Většinou do portugalštiny převádí španělsky psaná díla, ale přeložil také Čapkovu Válku s mloky a Nerudovy Povídky malostranské. Za ty dokonce obdržel významnou Cenu Národní knihovny za překlad.
Naposledy se trápil se Švejkem, který čeká na brzké vydání. "S něčím mi pomohla sestra. Těžké pasáže jsem konzultoval s anglickým a španělským vydáním. A samozřejmě také portugalským. Jenže nám v Brazílii se ta evropská portugalština vůbec nelíbí. Je taková směšná a lidé v ní moc nechtějí číst," líčí později, když přijdeme k němu domů.
Babička se už nevyplatí
Za roční práci na Haškově nedokončené bichli dostal v přepočtu devětapadesát tisíc korun, což je v jednom z nejdražších měst planety pakatel. "Chtěl jsem přeložit ještě Babičku, ale za těchto podmínek se mi to nevyplatí," krčí rameny nad tím, že slávu české literatury už dál šířit nebude.
Nicméně k Česku, a především k Praze, má stále blízko. "Poprvé jsem se vrátil v roce 1989. Naplánoval jsem si tehdy velkou cestu po Evropě – a to tak šikovně, že jsem stihl zažít pád zdi v Berlíně i Listopad v Praze. Od té doby jsem byl u vás nejméně patnáctkrát."
Domlouváme se, že se tudíž příště sejdeme na pivu v Praze: "No jasně, tý volé."
