Na rozdíl od mnoha jiných totiž vystupoval v televizi jen velmi neochotně. Výjimku občas udělil svému příteli Břetislavu Rychlíkovi, s kterým připravil cykly Valašský snář (1998) a Ilustrované fejetony (2003).
Pohřeb bude v sobotu, zádušní mši odslouží HalíkPoslední rozloučení s Ludvíkem Vaculíkem se uskuteční v sobotu 13. června od 11 hodin v kostele sv. Václava ve valašském městečku Brumov-Bylnice, kde se narodil. Veřejnost se bude moci se zesnulým rozloučit od 10 hodin v brumovské obřadní síni, která s kostelem sousedí. Zádušní mše se bude konat v neděli 14. června od 20 hodin v kostele Nejsvětějšího Salvátora na Křižovnickém náměstí v Praze, sloužit ji bude katolický kněz Tomáš Halík. |
Jako spisovatel se v televizním médiu nehodlal příliš zviditelňovat. Za jeho nezávislost byl však ochoten rázně vystoupit. Projevilo se to v roce 2000 v době televizní krize.
Málokdo si možná dnes už vzpomene, že hlavní prohlášení iniciativy ČT– věc veřejná navazovalo na jeho průlomové prohlášení 2 000 slov a jmenovalo se 2 000 slov v roce 2000. Myslím, že ho Ludvík Vaculík tehdy sepsal ve spolupráci s Břetislavem Rychlíkem a Ivanem Klímou. A jak se dnes ukazuje, obrana médií veřejné služby je stále živá.
Právě tehdy jsem se s Ludvíkem Vaculíkem osobně poznala a mohla jsem mu říct, že jeho knihy, a hlavně Český snář, který jsem četla v době studií v samizdatovém vydání, pro mě byly zjevením.
Z Českého snáře jsem se dozvěděla mnohem lépe než z jakýchkoliv pozdějších historických pojednání nebo dokumentů, jak to chodilo v disentu. A zároveň to pro mě jako mladou dívku byl zajímavý materiál o vztazích mezi mužem a ženou.
Každé setkání s Ludvíkem Vaculíkem pro mě bylo vzácné. Obdivovala jsem jeho charizma a silné názory, přestože jsem s ním ne vždy souhlasila.
Alena Müllerová
Vždycky mi – stejně jako jiným ženám mé generace – připomínal, že není hezké, když ženské chodí v kalhotách. A že prý bych měla nosit jedině sukni nebo šaty. To mě tedy coby mírnou feministku docela štvalo. Byl určitě pravý macho, ale velmi galantní a milý.
V rozhovoru byl podobně precizní a střídmý jako ve svých fejetonech. Formuloval vždy velmi krátce a ukončoval ho náhle, ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že jsme si zrovna začali pěkně povídat.
Ale dokud se mnou mluvil, věděla jsem, že opravdu naslouchá, zajímá se o to, co říkám, a pamatuje si, o čem jsme hovořili kdykoliv minule. Když jsem mu s ostychem řekla, že jsem taky napsala jednu knihu, hned příště si ji ode mě vyžádal.
Milý Ludvíku Vaculíku, jsem ráda, že jsem mohla číst Vaše knihy a nahlédnout díky nim do mužského myšlení. Inspirovala mě Vaše odvaha a smysl pro spravedlnost.
A slibuji, že budu co nejčastěji nosit sukni.
