Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

GLOSA: Televizní vzpomínka na Ludvíka Vaculíka

  12:40aktualizováno  12:40
Jako dramaturgyni a televizní producentce mi je líto, že o spisovateli Ludvíku Vaculíkovi nikdy nevznikl velký distribuční dokument. Že nebyl natočen jeho televizní portrét. Odmítl dokonce i oblíbený Gen.

Spisovatel Ludvík Vaculík | foto: MF DNES

Na rozdíl od mnoha jiných totiž vystupoval v televizi jen velmi neochotně. Výjimku občas udělil svému příteli Břetislavu Rychlíkovi, s kterým připravil cykly Valašský snář (1998) a Ilustrované fejetony (2003).

Pohřeb bude v sobotu, zádušní mši odslouží Halík

Poslední rozloučení s Ludvíkem Vaculíkem se uskuteční v sobotu 13. června od 11 hodin v kostele sv. Václava ve valašském městečku Brumov-Bylnice, kde se narodil.

Veřejnost se bude moci se zesnulým rozloučit od 10 hodin v brumovské obřadní síni, která s kostelem sousedí.

Zádušní mše se bude konat v neděli 14. června od 20 hodin v kostele Nejsvětějšího Salvátora na Křižovnickém náměstí v Praze, sloužit ji bude katolický kněz Tomáš Halík.

Jako spisovatel se v televizním médiu nehodlal příliš zviditelňovat. Za jeho nezávislost byl však ochoten rázně vystoupit. Projevilo se to v roce 2000 v době televizní krize.

Málokdo si možná dnes už vzpomene, že hlavní prohlášení iniciativy ČT– věc veřejná navazovalo na jeho průlomové prohlášení 2 000 slov a jmenovalo se 2 000 slov v roce 2000. Myslím, že ho Ludvík Vaculík tehdy sepsal ve spolupráci s Břetislavem Rychlíkem a Ivanem Klímou. A jak se dnes ukazuje, obrana médií veřejné služby je stále živá.

Právě tehdy jsem se s Ludvíkem Vaculíkem osobně poznala a mohla jsem mu říct, že jeho knihy, a hlavně Český snář, který jsem četla v době studií v samizdatovém vydání, pro mě byly zjevením.

Z Českého snáře jsem se dozvěděla mnohem lépe než z jakýchkoliv pozdějších historických pojednání nebo dokumentů, jak to chodilo v disentu. A zároveň to pro mě jako mladou dívku byl zajímavý materiál o vztazích mezi mužem a ženou.

Každé setkání s Ludvíkem Vaculíkem pro mě bylo vzácné. Obdivovala jsem jeho charizma a silné názory, přestože jsem s ním ne vždy souhlasila.

Alena Müllerová

Alena Müllerová

Vždycky mi – stejně jako jiným ženám mé generace – připomínal, že není hezké, když ženské chodí v kalhotách. A že prý bych měla nosit jedině sukni nebo šaty. To mě tedy coby mírnou feministku docela štvalo. Byl určitě pravý macho, ale velmi galantní a milý.

V rozhovoru byl podobně precizní a střídmý jako ve svých fejetonech. Formuloval vždy velmi krátce a ukončoval ho náhle, ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že jsme si zrovna začali pěkně povídat.

Ale dokud se mnou mluvil, věděla jsem, že opravdu naslouchá, zajímá se o to, co říkám, a pamatuje si, o čem jsme hovořili kdykoliv minule. Když jsem mu s ostychem řekla, že jsem taky napsala jednu knihu, hned příště si ji ode mě vyžádal.

Milý Ludvíku Vaculíku, jsem ráda, že jsem mohla číst Vaše knihy a nahlédnout díky nim do mužského myšlení. Inspirovala mě Vaše odvaha a smysl pro spravedlnost.

A slibuji, že budu co nejčastěji nosit sukni.

Autor:


Témata: Ludvík Vaculík




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.