Autorkami knihy Karel Zeman a jeho kouzelný svět jsou dvě režisérovy pokračovatelky. Kromě dcery Ludmily i vnučka Linda. Na publikaci, která přináší kromě osobních vzpomínek také pohled do mistrovy dílny a velkou spoustu fotografií, pracovaly skoro pět let. „Musely jsme tomu všemu dát nějakou logiku,“ říká Ludmila Zemanová.
Ludmila Zemanová
Co vás vedlo k napsání knihy o vašem slavném otci?
Po všech těch letech jsem považovala za nutné udělat nějaký přehled jeho práce. Je totiž velice různorodá, každý tátův film měl jiný styl. V takovém rozsahu nikdy taková kniha vydána nebyla. Proto jsem na ní pracovala s dcerou, sama bych ji nebyla schopna dát dohromady. Dělaly jsme ji se vším všudy, počínaje výběrem materiálů až po sazbu. Jako výtvarnice jsem chtěla dát knize formu, která bude přijatelná pro jakéhokoli čtenáře. Nejen pro filmového odborníka, ale třeba i pro děti.
Jak dlouho vám to trvalo?
Musely jsme zrestaurovat napůl zničené negativy, skenovat fotografie i dokumenty, najít tátovy záznamy a poznámky. A všemu tomu dát nějakou logiku. Jen samotné sbírání materiálu nám trvalo dva tři roky. A dávání knihy dohromady pak další dva roky. Prakticky ve dne v noci.
Karel Zeman s dětmi Ludmilou a Karlem (1960)
Přišla jste při této práci na něco, co jste sama o vašem tatínkovi nevěděla?
Tatínka jsem znala tak dobře, že jsem toho věděla hodně. Na žádné „životní tajemství“ jsem nepřišla a myslím, že ho přede mnou ani neměl, byli jsme k sobě velice upřímní. Ale nevěděla jsem toho tolik třeba o některých technických věcech při filmování. Nikdy jsem neměla potřebu se jimi zabývat, přestože jsem s ním spolupracovala například na Ukradené vzducholodi. Ale tatínek si zaznamenával každý pracovní den, aby mohl ty rozsáhlé práce na svých filmech organizovat. Už proto, že měl dva štáby, jeden ve Zlíně a jeden v Praze. Pročítání těchto poznámek pro mě bylo nové a velmi zajímavé.
Takže ani o nějaké méně známé životní etapě Karla Zemana jste se nedozvěděla nic nového?
V knize popisuji celý jeho život už od jeho dětství. O něm toho asi diváci jeho filmů moc nevěděli. Tatínek měl totiž dětství smutné. Žil s velice krutým nevlastním otcem a nerad o něm mluvil. Vím jen to, co mi vyprávěl sám nebo jeho sestra. Šťastný začal být, když v sedmnácti letech odešel do Francie, kde si začal život řídit sám a objevil film.
Nejslavnějším snímkem Karla Zemana je bezesporu Vynález zkázy. Máte naopak pocit, že je některý jeho film nedoceněný?
Na to je těžké odpovědět. Podle čeho to posuzovat? Otec zásadně dělal filmy pro diváky, to bylo pro něj měřítko číslo jedna. Vždycky mu šlo o to, aby jeho film měl nějaké poselství, ale aby to zároveň byla zábava. A to fungovalo. Vždycky tvrdil: jak jednou uděláš špatný film, už se vezeš, protože tě lidi odsoudí a budou si to pamatovat. Když kluci z Muzea Karla Zemana točili o tatínkovi dokument se světovými kritiky a filmaři, ve kterém se z obdivu k jeho filmům vyznávají třeba Terry Gilliam nebo Tim Burton, jeden kritik tam říkal: Zemanův problém byl, že se narodil v Československu. A proto nebyl zcela doceněný ve světě.
Karel Zeman s hlavní cenou z Bruselu
Tehdy to však bylo těžké...
Ano, byla studená válka. Když otec jel v roce 1958 na světovou výstavu do Bruselu soutěžit s Vynálezem zkázy, počítal s tím, že je tamní porota připravena potopit cokoli, co přijde z komunistického státu. Nakonec ale byla tak nadšena, že jeho filmu dala první cenu jednomyslně. Tím pádem byl ten úspěch dvakrát větší. Ale i tak je pravda, že pokud byl v něčem můj otec nedoceněný, způsobila to izolovanost této země.
A nenapadlo někdy vašeho tatínka, že by zůstal v cizině? Musel přece mít nabídky.
Uvědomte si, že jen ta cena, kterou získal v Bruselu, byla finančně obrovská – a všechno to dostal samozřejmě stát. Tehdy mu nabízeli: Zůstaň tady a my všechny peníze dáme jen tobě. Jenže tatínek by tam musel zůstat sám, rodinu by za ním nepustili. Samozřejmě, že dostával nabídky, v Hollywoodu například chtěli, aby jim udělal triky do Louskáčka nebo King Konga. Ale vždy z toho sešlo právě proto, že to muselo jít přes komunistický stát. Na druhou stranu ovšem tatínek dobře věděl, že být režisérem na Západě taky není tak idylické. Každý je závislý na producentovi, který mu dává peníze, a tak si nemůže točit, co chce. To on měl ve svém studiu ve Zlíně poměrně volné ruce.
Karel Zeman s dcerou Ludmilou při práci
Ale jistě i tam měl nějaké šéfy. Navíc byla doba cenzury.
Tátova výhoda byla, že dělal pohádky, a ty se dost propagovaly. Další výhoda byla, že se nemusel politicky angažovat. V Praze by to bylo horší, ale ve Zlíně měl absolutní klid. Jistěže i tam byli lidé, kteří mu záviděli a kteří ho udávali, ale tím, že většina jeho filmů vyhrávala venku na festivalech, byl trochu chráněný. Navíc byl velice chytrý, takže věděl, že se nesmí do ničeho namočit.
Podle čeho si vybíral herce? V hlavních rolích většinou neměl žádné hvězdy, ty naopak často hrají jen okrajové „štěky“.
Když začal točit Vynález zkázy, potřeboval hlavně typy. On totiž stavěl film opačně, než se staví běžné hrané snímky. Komponoval vlastně výtvarný obraz, do kterého herce zasadil jen jako jeden z elementů. Proto si vybral členy divadel v Ostravě a Brně, kteří byli zajímaví jako typy, byli rádi, že si zahrají, a nic nenamítali, že hrají na tehdejší dobu netradičně proti bílé stěně.
Karel Zeman s herci Milošem Kopeckým a Rudolfem Jelínkem při natáčení filmu Baron Prášil
Pak přišel úspěch s Vynálezem zkázy.
V tatínkových filmech pak chtěli hrát všichni. Takže si mohl vybrat třeba Miloše Kopeckého do Barona Prášila. Ale zase – vybral si ho ne pro jeho hvězdnost, ale proto, že představoval přesný typ. Že měl obrovský šarm. Stejně tak když oslovil Jana Wericha. Věděl, že vyniká mluveným projevem. A tak ho v Baronu Prášilovi vlastně nechává jenom mluvit, do žádného skákání ho nenutí. Rudolfa Jelínka do téhož snímku obsadil díky jeho roli v dobrodružném filmu Smrt v sedle. Tatínka zaujalo, jak výtečně jezdí na koni. A to pro tuhle postavu potřeboval.
Hudbu k většině filmů Karla Zemana psal Zdeněk Liška. Měli podle vás něco společného?
Liškovi byli naši sousedi ve Zlíně, velice milí lidé, paní Lišková mě učila v kuchyni na štokrleti plavat... Řekla bych, že měli společné to, že nebyli vázáni konvencí. Byli odvážní.
Karel Zeman s modelem ponorky při natáčení filmu Vynález zkázy
Karla Zemana lze označit za „básníka obrazu“. Nezkoušel ale někdy psát skutečnou poezii?
Otec dobře věděl, že pokud má být film úspěšný, musí být všechny složky profesionální. Proto oslovoval kvůli slovní složce svých filmů skutečné spisovatele, třeba Františka Hrubína.
A nezkoušel psát ani takzvané básničky do šuplíku?
Myslím, že ne. Ale psal si pro sebe takové úvahy o životě. A uměl je hezky napsat. Některé jeho myšlenky jsou i v naší knize.
Tři filmy natočil Karel Zeman na motivy knih Julesa Verna. Nakazil láskou k tomuto autorovi i vás?
Náš dům uvnitř vypadal jako veřejná knihovna, táta nechal na všechny zdi udělat police, v nichž byly knihy: Jules Verne, dobrodružné příběhy, pohádky, legendy. Jako dítě jsem byla ráda nemocná, protože jsem nemusela tři kilometry pěšky do školy a mohla si všechny ty knihy číst. Ale musím říct, že když si Verna chci přečíst dneska, zjišťuji, že už to pro dnešní dobu není. Kdysi ty popisy působily romanticky. Dnes jsou k neučtení.
Z filmu Pohádka o Honzíkovi a Mařence
Na sklonku života Karel Zeman točil výhradně pohádky pro děti. Proč?
Těch důvodů bylo několik. V 70. letech to tady bylo nejhorší. Otec začal mít problémy ve zlínském studiu a chyběla mu síla, aby s nimi bojoval. Měl po operaci očí, byl unavený. Naše rodina nevěděla, co je to vyrazit na dovolenou, táta každý týden přejížděl mezi Zlínem a Prahou. Už toho prostě měl dost. Věděl, že když se vrátí k animovaným filmům, nebude to pro něj fyzicky ani duševně tak náročné. A protože byl v první řadě výtvarník, vysloveně se v tom vyžíval. Navíc miloval děti, takže byl rád, že může udělat něco jen pro ně. Něco, co bylo podle jeho představ. Dneska si říkám, jak by asi šílel, kdyby viděl, co za filmy se pro děti točí. Táta nebyl proti technologiím, rád je používal a uměl to, ale ve všech jeho poznámkách najdete varování před nimi. Dobře totiž věděl, že mají i svoji nebezpečnou, odvrácenou stranu.
