Nynější turné je pro všechny velkým dobrodružstvím. "Všechno je nové, člověk musí stále počítat, sledovat dirigenta, hlídat sebe, aranžmá písní jsou změněná," říká zpěvák David Koller.
Lucie prý chce jít s dobou a zároveň nebýt kam vítr, tam plášť. Máte pocit, že v tomhle projektu jdete s dobou?
Koller: My jsme trendy nikdy neřešili, spíš naopak. Když bylo hraní se symfoniky módní, vyhýbali jsme se mu, ačkoli jsme měli nějaké nabídky. Říkali jsme si, že to uděláme, až uzraje čas.
Kodym: V tomhle případě nejdeme s dobou. Naše snaha je jít kupředu vlastní cestou. Mohli bychom mít v kapele dva dýdžeje, David by programoval bicí mašinu, já bych měl nový účes a jiné oblečení. Myslím, že bychom nedělali dobře sobě ani publiku.
Koller: Důležitou roli sehrála náhoda. Nejdřív jsme chtěli udělat akustický koncert v Lucerně, ale nebylo to možné. Tak jsme se domluvili se Státní operou Praha. K tomu se přidal koncert ve Slovenském národním divadle. Pak za námi přišli lidé z pražského Obecního domu, abychom udělali společné vystoupení s FOK. Když už bylo hotové aranžmá na patnáct písní v Obecňáku, tak proč bychom s tím nevyjeli po republice? Celé tohle turné je trochu náhoda.
Otevřely se vám dveře do jiného světa?
P. B. CH: Mně určitě. Některé písničky, třeba Krev a rock'n'roll, pro mě byly hezčí a lepší. Tahle písnička se samozřejmě dá zahrát jednoduše v klubu. Ale když jsem ji slyšel poprvé na desce, na které jsem se tenkrát nepodílel, přišla mi chudá.
Koller: Slyšel jsem v obchodním domě naši píseň Zkamenělý dítě, byla to nahrávka z opery. Zprvu jsem si říkal, sakra, to jsou nějací Arabové. V místech, kde je orchestr trochu rozladěný, nahrávka působí jako čtvrttónová muzika. Chvíli jsem se musel smát do nákupního košíku. Z průměrné reprodukce z podhledů té obrovské haly nákupního střediska vylezly jen středové frekvence. Byla slyšet jenom nejsilnější harmonie mezi trumpetami, kapelou a smyčci. Dohromady mi to dávalo arabskou hudbu.
Jaké pocity zažívá kytarista, když se najednou dostane do objetí smyčců?
Kodym: Rockové kytarové sólo, které vylézá z pralesa smyčců, zní úplně fantasticky.
Když už jste vyzkoušeli leccos včetně symfonického orchestru, máte nějaký nesplněný sen?
Koller: Dva symfoňáky!
Kodym: Není to čistě hudební sen. Chtěl bych si popovídat s hudebníky, z nichž řada už nežije. Jsou to třeba slavní rockeři z šedesátých a sedmdesátých let i muzikanti, kteří zemřeli před staletími. Zajímají mě souvislosti kolem jejich hudby. Někdo řeší otázku, jestli se ve spojení s námi przní vážná hudba. Já nevím, kdy a jak se vyvinul pojem vážná hudba. Ale emotivně na nás to slovo působí jinak. Kdybychom vzali největší jména z oblasti vážné hudby, tak myslím, že v jejich době ten vážný akademismus neexistoval.
Koller: Kdysi jsem koketoval s myšlenkou hrát s cembalem a kastanětami. Šlo o skladby španělského skladatele Fernanda Solera, který napsal asi sto písní. Byly to cikánské melodie, které pochytil na ulici. Hrál je u španělského dvora na cembalo. Dnes se jim určitě říká vážná hudba, přitom jsou to písně z ulice.
Ve spojení se symfonickým orchestrem vznikla jakási velká Lucie. Co bude pak? Malá Lucie?
Koller: Myslím, že se chystáme na malou Lucii.
Kodym: Já si představuju stádo afghánských chrtů, kteří ladně kráčejí. Až bude dělat novou desku, bude to pitbulteriér.
Jaké máte představy o své příští desce?
Koller: Když jsme vstoupili do Evropy, přál bych si, aby se odehrávala na evropském základě. Chceme sehnat dostatek prostředků, abychom ji mohli dělat se zahraničním producentem.
Kodym: Pokud nebudeme mít dobré nápady, tak nám všechno ostatní bude houby platné.
