Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Lucie Bílá: Hvězda, která fascinuje

  2:20
Kdo je Lucie Bílá? Matka Tereza od Kladna, floridská Messalina, nešťastná Lorelei? Možná všechno dohromady. Z Lucie Bílé se stala jakási abstraktní bytost, na niž je možno nalepovat skoro jakékoli přívlastky. Jenže to, co přežije, je jen a jen dílo. Tak se pro jednou přestaňme zabývat tím, jestli má už stálejšího nebo zase jen krátkodobého partnera nebo jestli je v jejím nově koupeném domku teplo a útulno, a pojďme se na ni podívat trochu jinak.

Rozhovor s Lucií Bílou najdete ZDE


Hana Zaňáková, což je původní jméno Lucie Bílé, začala zpívat už na ZDŠ, učila se dámskou krejčovou, zpívala se skupinami Hélius a Rock Automat.
V roce 1987 vyšla první dlouhohrající deska pojmenovaná už podle nového jména nadané zpěvačky. Nebylo čím se chlubit. Petr Hannig, který za jejím debutem stál, byl ve své době takovým "horším Janečkem". Dobová recenze to poměrně výstižně prozrazuje: "V textech se sice hovoří o tématech blízkých mladé generaci, leč většinou způsobem, jakým si dnešní padesátníci představují, že mladí mluví... Z úst zpěvačky všechny růžové sny a motýlí křídla vycházejí dost nevěrohodně." Bílé tehdy bylo jedenadvacet a z písně Neposlušné tenisky, která na albu byla, se stal hit.

Ale jak zdůrazňuje František Fiala, který má v rámci firmy EMI CZ na starosti domácí hudební produkcí pod značkou Monitor včetně desek Lucie Bílé, jednu velkou zásluhu Hannig má: Haně Zaňákové vymyslel skvělý umělecký pseudonym.
Bílá těsně před listopadem 1989 hodně tápala. Mluvilo se o tom, že bude vystupovat s Golemem, pak to měla být skupina Galapetr Jiřího Vondráčka, ale nakonec to byly ze všeho nejvíc příležitostné kšefty s metalovým Arakainem.

Diskografie Lucie Bílé

Základní alba

* Lucie Bílá, 1987
* Missariel, 1992
* Lucie Bílá, 1994
* Karel Gott - Lucie Bílá: Duety, 1997
* Lucie Bílá, Peter Dvorský,
   Eva Urbanová: Koncert hvězd
   na Žofíně, 1997
* Hvězdy jako hvězdy, 1998
* Lucie Bílá na Pražském jaru, 1999
* Úplně nahá, 1999

Muzikály

* Les Miserablés, 1991
* Dracula, 1995 (kompletní verze 1997)
* Krysař I., II., 1996
* Johanka z Arku, 2000

Desky Ondřeje Soukupa, na nichž se
objevuje Lucie Bílá

* Checkmate, 1990
* Hieronymus Bosch - Garden Of Earthly
  Delights, 1993
* Slušný člověk, 1994 (včetně písně
   Requiem z filmu Requiem pro
   panenku)

Kromě těchto desek se Lucie Bílá jako host objevuje na řadě snímků svých kolegů (například s Jiřím Kornem v písni Byl by hřích), na albu se záznamem hudby Luboše Fišera k filmu Král Ubu, na řadě hitových kompilací atd.

V průběhu roku 1989 se tehdejší Gottův baskytarista Ondřej Soukup pustil do ambiciózního projektu pro taneční soubor Uno. Jmenoval se Checkmate a měl představovat hudební a taneční ztvárnění šachové partie. Vokální party byly svěřeny operním pěvcům, ale pro role černých figur potřeboval ostřejší hlasy. Černého krále proto svěřil Michaelu Kocábovi a jako královnu mu kdosi doporučil Lucii Bílou. U Soukupů v obýváku vznikla na svou dobu výborná nahrávka, v níž Lucie Bílá zpívá sice jen na jedné skladbě, ale její žiletkový hlas vtiskl kompozici svérázného ducha.

Soukup se k podobné fúzi klasiky a rocku vrátil s hudbou k představení Garden Of Earthly Delights na motivy obrazů Hieronyma Bosche, které bylo vytvořeno v Divadle Ta Fantastika. "Lucie ze začátku s Boschem moc společného neměla," vypráví dnes Ondřej Soukup. "Do původní divadelní verze nazpívala jen několik vokálních partů. Tak se to v divadle hrálo předtím, než se seznámila s Petrem Kratochvílem. Když potom v jeho divadle začala hrát hlavní roli Boschovy milenky, přispěla i dalšími vokálními party. Třeba skladba Svatba byla původně instrumentální. Jak se Luciina účast na představení prohlubovala, připsal jsem ke skladbě její hlasovou linku."

Na základě této skladby vznikl jeden z nejvýraznějších videoklipů první poloviny devadesátých let, šílené plátno z doby přelomu gotiky v renesanci, natočené v kulisách středověkého města v Ořechu na okraji Prahy.

Julia Robertsová po česku

Většina těch, kdo byli Lucii Bílé na začátku devadesátých let nablízku, tvrdí, že přeměna ošklivého káčátka v mladou ženu byla dílem hudebního skladatele Petra Kratochvíla. "Kratochvíl byl vychovaný Amerikou, žil tam deset nebo dvanáct let, znal principy, na nichž budování osobnosti a popularita stojí. V mnoha věcech měl pravdu, i když aplikovány na české poměry působily některé věci na první pohled obludně," říká Soukup.

Hudební novinářka Markéta Turková, která se nejpopulárnější českou zpěvačkou několikrát zabývala, poukazuje na to, že se Kratochvílovi a Bílé podařilo vytvořit model, který naplňoval to, o čem mnozí tehdy snili: "Zatímco před sametem se prostá Hanka Zaňáková z malé vesnice mezi Kralupami a Kladnem stala zdrojem výdělku pro vychytralého producenta, v devadesátých letech si za českého člověka vyplnila to, po čem snil snad každý - ze švadlenky se stala pěveckým fenoménem, z baculky přitažlivou ženou, z holky, co neměla na chleba, dámou s brilianty."

Při těch slovech se vybaví Julia Robertsová z legendárního filmu Pretty Woman, natočeného v roce 1990. Možná je shodou okolností, že nástup Lucie Bílé ke slávě přišel v době, kdy film znal v republice snad každý. Mnohá z gest, jimiž byla později zpěvačka představována v médiích, včetně prostořekosti, zvláštního humoru a pohybu mezi drsným a uhlazeným prostředím, jsou také tomuto filmu až překvapivě podobná.

Bílá vsadila na nejschůdnější druh image, díky němuž jí i ten nejprostší posluchač v následujících letech odpustil nesrozumitelné avantgardistické manýry a nejzarytější strážce dobrého vkusu občasné úlety ke kýčům. Občasné "Vždyť jsem jen blbá ženská" nebo "Co byste chtěli od cikánky" jsou nepromokavou záplatou na všechno, v čem může být pro veřejnost konfliktní.

Ale i to se dá přehnat. Nejlépe to bylo znát na jejích moderátorských pokusech, kde Bílá nezná míru. Když je k dispozici trochu času a program se dá sestřihat, vznikne na nováckou zábavu nebývale vtipná estráda. Ale tam, kde jde o přímý přenos, mohou vznikat strašlivé věci. Pamatujete na její moderátorský výkon při udílení Cen Akademie populární hudby? Děsivé, ale jí to neublížilo.

Nejlepší album

V roce 1992 vzniklo album Missariel. Pro většinu lidí, kteří dělají v oboru, pro kritiky, producenty, ale i pro zpěvaččiny kolegy je to nejlepší deska, kterou kdy natočila. V roce 1993 za ně získala na cenách Gramy vše, co se získat dalo.

Velkou zásluhu má textařka Gabriela Osvaldová, jíž se podařilo zachytit prožitky generace, která zažila po letech izolace náraz ze setkání s odlišnou, a přece blízkou západní civilizací. Ruština se mísí s angličtinou v Maratonu, na scénu přicházejí drogy v Perníkové chaloupce, temné násilí, sexuální tabu v legendární Láska je láska. V Tangu v opeře se měřítkem úspěchu a slávy stávají peníze. František Fiala se domnívá, že právě díky textařským dílkům Gabriely Osvaldové, na svou dobu naprosto neobvyklým, se zrodila "ta pravá" Lucie Bílá.

Ondřej Soukup, autor veškeré hudby, si nedávno Missariel znovu přehrál, a jak říká, až sám na sebe žárlil: "Když jsme tu desku dělali, zažili jsme pocit svobody, jaký se nedá opakovat. Nebylo to ničemu poplatné. Cítili jsme, že je nám jedno, jestli to budou hrát rádia nebo ne, nebo jestli se to bude prodávat. To už si dneska nikdo, kdo chce přežít v hudebním průmyslu, nemůže dovolit."

Profesionální žena

Fenomén Lucie Bílé přitahuje bulvár jako máloco.
Chudý český rybníček významných osobností skýtá pro bulvár dvě zajímavé varianty páralovské "profesionální ženy". Snivou Ivetu Bartošovou, pohádkovou princeznu, neustále zraňovanou ve své něžnosti, důvěřivosti, bezbrannosti a zmateném hledání toho pravého, vylepšenou synkem Arturem.

Lucie Bílá představuje vzácnější produkt. Spíše bojovný typ, který je srážen silou osudu na kolena, ale přesto se rve dále - a vítězí. Rovněž ona je vylepšena synkem Filípkem, který vztahuje útlé ručičky k zazobanému tatínkovi, jenž jej oloupil o to nejkrásnější, co dítě v životě má, o Vánoce s oběma rodiči. Ve svém důsledku je to bumerang, který se Petru Kratochvílovi vrací, neboť podle znalců to byl právě on, kdo učinil z chudinky z Otvovic tento typ objektu bulváru.

Bílá má ve svém příběhu několik zvláště dojímavých momentů, které musí čtenáře přitahovat. Sama, ač v očích televizních diváků krásná, je opuštěna pro údajně ještě krásnější ženu. Podstoupila blíže neurčenou operaci, při níž zaznělo děsivé slovo rakovina. A miluje své rodiče. Kolik V.I.P. osobností může nabídnout atraktivnější koktejl?

Lze se divit, že je statisticky prokázáno, že noviny s palcovými titulky o Lucii Bílé na titulní straně se prodávají nejlépe?

S takovým základním kapitálem je úplně jedno, jestli vstupu do bulváru napomohla na počátku ona sama, její partner nebo někdo jiný.

Hana Zaňa

Druhé album Lucie Bílé, pojmenované znovu podle zpěvačky, připravila už sehraná autorská trojice v roce 1994.

Bílá byla v této době trochu pod vlivem hvězdy německé nové vlny Niny Hagen. Používala podobná klišé a nakonec na desku natočila také českou verzi jedné její písně. Ale pokud mělo Luciino album nějaký zvláštní rys, tak to byla komika. Bílá si v té době libovala v sebezohyzďujících groteskních šklebech, které se vyplatily zvláště ve filmu Král Ubu. To byla ovšem intelektuálská záležitost. Srdce široké veřejnosti si získala spíše rolemi typických českých venkovských čertů.

Asi nejslavnější skladbou z této várky jedenácti je Haňa Zaňa, možná známější jako Jinak to nebude. Vznikla prý na popud Petra Kratochvíla, který vyhecoval Osvaldovou, aby napsala něco přímo o Lucce. Výsledkem je její portrét postavený na barvitých protikladech (například ve slavném verši "Pro jedny cigoška a Marlen Diettrich taky") a výstižném postřehu "Bojím se lží, a tak je vyhledávám", v němž jako by bylo obsaženo několik zoubků klíče ke vztahu Bílé a bulvárního tisku.

Bílá tu zní trochu potrhle, ale potrhlost je ústředním motivem alba, jež vrcholí tím nejpotrhlejším, co kdy natočila - skladbou Praštilo. Bílá osobně prý tuhle "střelenou" píseň k smrti nenáviděla, ale v české produkci devadesátých let jen těžko najdeme komičtější píseň, která svými kořeny zasahuje až do doby nesmyslných kabaretních písní, které ještě před příchodem zvukového filmu zpívávali Ferenc Futurista nebo Vlasta Burian.

Švorcová devadesátých let

Za určitý druh potrhlosti můžeme chápat i její politickou angažovanost, která přišla až v době, kdy se každý slušný muzikant z politiky dávno stáhl. Alespoň tak si mnozí její příznivci vysvětlují afekt, s nímž několikrát podpořila ani ne tak ODS, jako jejího předsedu. Kupodivu jí to na veřejnosti příliš neublížilo. Bílá se svou popularitou dostala mimo všechny kategorie, které v této zemi existují. A v portrétu bulvární hvězdy něco konfliktního a dráždivého, možná i mírně odpuzujícího musí být. Skrze trapnost hysterických chvil na Staroměstském náměstí, kde zpívala na pódiu s Václavem Klausem, se však vynořuje jiná otázka: Není lidsky krásné, ba vznešené, když se žena jako ona beze strachu postaví na stranu člověka sráženého v té chvíli ze všech stran až ke dnu?

Je zajímavé, že všichni, kdo jsou s Lucií Bílou v profesionálním kontaktu a mají ji i hluboce rádi, se tématu jejího politického aktivismu pečlivě vyhýbají. Nejběžnější odpověď zní "To je její věc" nebo "Já se s ní o politice nebavím". Když už se někdo víc rozpovídá, pak podle něho váhu za patetická Luciina gesta, jimiž uctívala

Václava Klause jako Švorcová Lenina, nesl Petr Kratochvíl.
Můžeme spekulovat, že rozchod s Petrem Kratochvílem mohl vést k mnohem uvážlivějším zpěvaččiným postojům. Bylo to znát už v případě "televizní krize", kdy se její domovské divadlo Ta Fantastika postavilo plně za hodačovské vedení, zatímco Bílá stála co možná nejvíc stranou. Novinářka Markéta Turková se domnívá, že právě v posledních měsících našla Bílá svou správnou a osobně silnou parketu v politice dobročinnosti, pro niž je svou povahou stvořena.

Hvězdy jako hvězdy

Když sledujeme její zásadní desky devadesátých let, vidíme, jak se každou z nich přibližovala od výlučnosti k lidovosti. To není nic záporného. Genialita Seifertovy básnické osobnosti spočívala také v tom, že dokázal zdánlivě nesrozumitelnou literární avantgardu převést do podoby, kdy byla srozumitelná i málo vzdělanému člověku.

Bílé se tento krok podařil v roce 1998, když natočila album Hvězdy jako hvězdy. Na každé její desce byla znát určitá koncepce, ale u tohoto alba byla nejzřetelnější. Ondřej Soukup to říká naprosto přesně: "Já jsem ročník 1951 a v mládí jsem zažil možná nejlepší časy populární hudby. Tehdy bylo tolik krásných písní a na mnoho z nich se zapomnělo. Chtěli jsme vybrat pár takových skladeb, které u nás nikdo nedělal. A dokonce jsem se snažil zachovat co nejvíc jejich původní aranžmá. Bylo to hodně na Lucce, jakou jim dá tvář."

Zvláštnost Bílé (a potažmo Osvaldové) byla v tom, že skladby, které má každý z nás alespoň vzdáleně zafixované v paměti, nechápala ani jako zrcadlové převedení původní podoby do češtiny, ale ani jako stoprocentní parodii. Kdo zná ucajdaný anglický valčík Please Release Me, který zpíval Engelbert Humperdinck přesně v době, kdy v průběhu pražského jara 1968 abdikoval prezident Novotný, si uvědomuje, že v Luciině českém provedení, kdy "plyn už syčí z trouby ven", vzniká na základě něčeho starého nová dimenze, možná dokonce úplně nová píseň, která navíc zpětně znejisťuje i původní verzi.

Album je ale neúplné. Ondřej Soukup nedostal od zahraničních vydavatelů povolení k vydání dvou skladeb. Zvláště české verze písně Walk Right In od zapomenutých Rooftop Singers je mu líto: "Gábina k tomu napsala poměrně drsný text, myslím, že to bylo něco jako 'Opary na puse máš, protože se nelíbáš...', a Lucie to kouzelně nazpívala jako dueto s Martinem Poštou. Ale v tom americkém vydavatelství z překladu, navíc nepřesného, který jsme jim poslali ke schválení, málem zešíleli a zakázali to definitivně, na věky věků, prostě až do skonání světa."

Umí vůbec zpívat?

No jistěže to není Sagvan Tofi. Nemusí se bát zpívat bez playbacku. Bílá je v dnešní době specializací vzácný jev, který zazpívá skoro všechno. Fiala s velkým respektem tvrdí, že "Má-li Lucie svůj den, dokáže skoro nadpozemsky přečíst to, co je ukryto v melodii". To je mnohem víc než jen umět bezvadně intonovat.

Začínala pubertálním kolovrátkovým popem v pěvecké stáji Petra Hanniga, kde na zpěvu moc nezáleželo. Kdo ji pak viděl na konci osmdesátých let jako hosta ve své době nejtvrdší metalové kapely Arakain, nechtěl věřit svým očím. Do té doby, ale ani nikdy potom u nás v tomto žánru nebyla lepší zpěvačka. Oblečena v černém se spoustou blýskavých cvočků fascinovala energií, nasazením.

V devadesátých letech pak ukázala, že dovede zpívat nejen metal, ale také střední proud, pop rock, muzikál, dokonce i klasiku. Navíc ve všech těchto žánrech svou pózou trochu trhlé Julie Robertsové neurazila někdy u nás až příliš ortodoxní příznivce jednoho stylu.

Ondřej Soukup s velkým zaujetím vypráví, že Bílá v posledních deseti letech zásadně změnila přístup k nahrávání. V době Missariel sázela na improvizaci a okamžité osvícení. "Tak ukaž," říkala, když ji popsal, co vlastně chce, a několik svých nejlepších skladeb takhle slepila po fragmentech nebo dokázala vystřihnout hned na první pokus. Dnešní Lucie je úplně jiná. Ke zlomu došlo u alba Hvězdy jako hvězdy. Najednou chtěla znát věci předem a do studia začala chodit s písní často až do detailu dotaženou. To neznamená, že je dnes lepší. Každý z obou tvůrčích stylů má své klady a zápory.

Bílá však má dvě slabiny. Za prvé poměrně slabou romantickou notu. Nepochybně umí v některých svých písních vysílat křehčí pocity a nálady, jak dokazují muzikálové melodie Jsi můj pán a hlavně Most přes minulost. Ale ani v nich romantikou moc nepřetéká. Naopak je silná zase všude, kde je ironie, parodie, nadhled, černý humor, šklebivá nadsázka. Jde jí dokonce i patos.

Ale zacukrovat, to ne. Zřetelně se to projevilo na desce Duety, kterou natočila spolu s Karlem Gottem pro vánoční trh v roce 1997. Zatímco Gott dokázal zoufalým textařským slátaninám dát alespoň punc sladkých hloupostí, které často rádi jeden druhému říkáme, Bílá se celou desku snaživě trápí. Nikdy nezazpívala nic strašnějšího než Fax mi bejby neposílej. Ale kasa pořádně zacinkala. Podle Vladimíra Kočandrleho, ředitele Monitoru, se Duetů prodalo dvakrát tolik, co alba Hvězdy jsou hvězdy, a zároveň to je nejúspěšnější Gottova deska od poloviny osmdesátých let. "Úžasné spojení dvou velkých českých kultů," komentoval to Kočandrle.

Druhou slabinou je to, že občas místo zpěvu řve a ječí. Měli bychom to spíše říci v minulém čase, protože její spolupracovníci tvrdí, že si je této své výrazové šarže vědoma a v posledních letech se jí vyhýbá. Až je to prý někdy na hranici fobie. Ale mnohý z pamětníků, který si připomene zejména ústřední melodii z filmu Rekviem pro panenku, uzná, že té exprese bývalo v jejím hlase příliš. Ještě horší byl její výkon v muzikálu Krysař, kdy mohlo být levnější, kdyby na její post angažovali protipožární sirénu.

Nepovedený krok

Zatím poslední album Úplně nahá (1999) se Bílé moc nepovedlo. Ocitla se trochu v izolaci. Se stálými spolupracovníky Osvaldovou a Soukupem dočasně nekomunikovala. Ostatně, nutně se potřebovala podívat někam za hranice políčka, které si trojice předchozími deskami vykolíkovala. Když se v Čechách nenašlo nic, co by jí padlo přímo na míru, nechala si vybrat z moderní americké produkce skladby, které měly v sobě sice hitový potenciál, ale hity se nikdy nestaly. Ty pak nechala zpracovat Davidem Kollerem a jeho partou. Nesedlo to ani jedné straně. Písničky nejiskřily, Lucie Bílá jako by ztratila svou svéráznou tvář a část skupiny Lucie za ní do nahrávek zase nedostala svou schopnost sdělovat věci ostré jako žiletky.

Možná se na nepřesvědčivé spolupráci s Kollerem podepsala rozháraná, zuřivá vnitřní válka s částí vlastní minulosti, kterou v sobě i na stránkách bulvárního tisku Bílá veřejně vedla jako poraněná lvice. Kromě Kratochvíla se v ní na chvíli stala úhlavním nepřítelem i její vydavatelská firma. Hudební byznys je podnikání pro otrlé, ale přesto je na lidech z EMI znát, jak je situace ještě dnes osobně mrzí. Blok, který na čas vznikl, neumožnil vytvoření přirozeného tvůrčího prostředí.

Kritika se k desce zpočátku postavila až nečekaně příznivě. Úcta k velkým, "nekritizovatelným" jménům patrně sehrála roli a nikdo se neodvážil říci, že král je nahý. Teprve když po čase všem začala docházet překvapivá prázdnota alba, tu a tam někdo prohodil, že by se deska měla spíš jmenovat "úplně blbá". Zase trochu nespravedlivě - v kontextu její tvorby to je možná slabá deska, v kontextu české scény stále trčí nad většinou ostatní produkce.

Lucie vzor 2002

Obecně se ví, že Bílá se vrátila k Soukupovi a Osvaldové. Spolupráce na muzikálu Johanka z Arku, který Soukup psal s vědomím své kamarádky v hlavní roli, prý vrátila trojici starou jistotu a novou pohodu. Není žádným tajemstvím, že v těchto týdnech společně připravují a natáčejí novou desku. Jedna skladba z ní už pronikla na veřejnost při nedávné estrádě na Nově. Nejdříve se mluvilo o tom, že deska by mohla být v dubnu na trhu, ale teď to vypadá spíš na podzimní datum.

Bílá se bude muset vyrovnat s fakty, které jí v devadesátých letech ještě nehrozily. Pro nově přicházející mladé posluchače je už představitelem starší generace.

Kdy bylo nejvíc slyšet o Lucii Bílé

1992

kontroverzní videoklip
Natočila kontroverzní videoklip o sexu na Petříně Láska je láska, který Česká televize směla vysílat až po desáté hodině večer. Zda má, nebo nemá smysl videoklip zakazovat, se neřešilo na předních stranách novin, ale spíše ve sloupcích v kulturních rubrikách, velký článek o něm vyšel jen v Reflexu.

1995 narodil se Filípek
Když zpěvačka porodila svému příteli Petru Kratochvílovi syna, dozvěděli se čtenáři o novorozenci vše do detailů. Mimo jiné, že se jmenuje Filip, přišel na svět císařským řezem, váží 2,9 kilogramu a měří 49 centimetrů.
1997 idyla na Floridě
Společenské rubriky časopisů informovaly hlavně o idylickém vztahu Bílé a Kratochvíla, v létě přinesly reportáže o pohodových prázdninách, které trávili ve svém domě na Floridě. V tomto roce také Lucie Bílá poprvé veřejně vyjádřila své sympatie Václavu Klausovi: pozvala ho na muzikál Dracula.
1998 Teď už to vím
Večerník Praha zveřejňuje úryvky z autobiografické knihy Teď už to vím. V seriálu Bílá odhalu

Lucie Bílá.

Lucie Bílá v roce 1993.

Lucie Bílá.

Lucie Bílá.

Lucie Bílá.

Lucie Bílá.

Lucie Bílá.

Lucie Bílá.

Lucie Bílá - malá holčička. Máma mi upletla šatičky.

Lucie Bílá v muzikálu Krysař, Divadlo Ta Fantastika, 1996.

Lucie Bílá se svým cédéčkem.

Lucie Bílá si jde pro slavíka při vyhlášení ankety Český slavík v roce 2000.

Autoři:






Hlavní zprávy

Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí
Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí

Recenze si přečtěte na eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.