Z chystaného dokumentu kapela postupně vypouští zábavné ukázky – tu nahrávání vokálů do Ameriky, tu kus pobytu v Thajsku včetně několika motocyklových bouraček. Michal Dvořák při té zmínce vyhrnuje nohavici a ukazuje jizvu.
To je ještě památka na Thajsko?
Michal Dvořák: No, jasně. Díra. David jich má ještě víc!
Objevily se při přípravě dokumentu další vzpomínky?
Robert Kodym: Pokaždé, když chci zvednout pravou ruku, zavzpomínám na natržený svalový úpon.
David Koller: Já mám to samé, ale na levé ruce.
Šly by ještě dneska dělat tyhle věci, vzhledem k věku?
Dvořák: Šly, ale hůř to srůstá.
Koller: A taky je rozdíl, jestli letí vzduchem padesát, nebo sto kilo.
Co se v dokumentu dále objeví?
Koller: Ta vesnice v Thajsku byla úžasná. Měli tam malou restauraci, která nabízela „magic mushroom soup“, tak jsme si říkali, že jsme na místě. Tam je všude za drogy minimálně smrt a při vstupu do hospody byl trs jointů a slečna se nás ptala, jestli si dáme heroin.
Kodym: Já byl v té době buddhistický mnich. Teda skoro. Tak jsem byl hrozně překvapený, co se tam děje, že jsme ve víru neřesti. První den jsme s Michalem vyrazili do baru, kde nás holky, sociální pracovnice, naučily hrát takovou stolní hru. Pak jsme jí říkali k..ví hra.
Dvořák: Blbé je, že vždycky, když doma tu škatuli vytáhnu, tak mě to napadne, ale před dětmi to nemůžu říct!
Koller: Ale nakonec jsme zjistili, že ty krásný holky jsou kluci.
Jak?
Koller: Všimnete si, že mají větší ruce, než byste si přál...
Dvořák: ... a když se zapomenou, tak jim skočí hlas o oktávu níž.
Skupina Lucie zahájila 10.6. 2014 sérii tří vyprodaných koncertů v pražské O2 aréně.
Opusťme Thajsko. Čekají vás tři koncerty pod širým nebem v Praze, Brně a Plzni, plus hala v Bratislavě. Jak to bude vypadat?
Kodym: Koncipujeme koncerty ke třicátým narozeninám. Dřív jsme takové turné nedělali. Ale mně třicátiny připadají kulatější než desáté nebo dvacáté výročí.
Dvořák: Je pravda, že když kapele bylo dvacet, nemluvili jsme spolu.
Koller: Rámcově můžeme říct, že lidi, kteří dřív v Lucii byli, se s námi pravděpodobně objeví na pódiu.
P.B.Ch.: My spoustu věcí vlastně ještě nevíme, tak by něco mohl říct i náš manažer Robert Porkert.
Porkert: Myšlenka je taková, že během těch třiceti let se stala spousta věcí, úžasných i strašných, ve světě i v životě každého z nás. A kolem toho lidi pořád měli Lucii. Příběhů je hodně: potkali se při písničce Lucie, poprvé spolu spali při písničce Lucie a tak. To bychom v rámci koncertů chtěli připomenout.
Lucie se vracela na scénu opatrně, před turné v roce 2014 jste měli pár menších koncertů. Třeba pro Nadaci Terezy Maxové v SaSaZu...
Dvořák: ... s tou my spolupracujeme dlouhodobě a vůbec se snažíme z velkých koncertů buď přispět potřebným, nebo tam pozvat vozíčkáře či dětské domovy. Třeba na zkoušku do O2 areny jsme dostali přes dvě stě vozíčkářů. Jinak se jich na normální koncert oproti osmnácti tisícům diváků vejde asi čtrnáct, což mi připadá docela nespravedlivé. Máme tyhle aktivity prostě rádi.
Co to pro vás znamenalo hrát spolu po takové době?
Kodym: Mě strašně bavilo sdílet s lidmi tu trochu sváteční atmosféru a bylo neuvěřitelné mít tři O2 areny za sebou a další vyprodané haly u nás i na Slovensku. Kdekdo si myslel, že Lucie už je šest stop pod zemí, takže to pro mnoho lidí byl takový malý zázrak.
P.B.Ch.: Asi nejen mně pak chodily textovky typu – Díky za skvělý zážitek, žijeme z toho dodnes. Nebo přijdu půl roku poté na úřad a paní za přepážkou mi říká – Bylo to úžasný. To se mi nikdy dřív nestalo.
Dvořák: Znáte ten pocit, že někdo jde, vidíte ho zezadu a ve tmě, ale přesně ho poznáte? My sice dnes vypadáme trochu jinak než před lety, ale každý máme ty svoje pohyby. To bylo skvělé. Lucie se ve své době dostala nejdál, kam mohla. Jako puberťák jsem snil, že chci hrát v Déčku, malém klubu v Praze, pak do Lucerny, kdyby to šlo, nějaký stadionek... A vyvrcholilo to, když jsme si zahráli na Strahově jako předkapela Rolling Stones, kam přišlo sto třicet tisíc lidí. Takže já během posledních koncertů zažíval euforii, všechny ty věci mi naskakovaly.
Lucie, jaro 1990
V roce 2003, kdy jste vyhodili Michala Dvořáka, a v roce 2005, kdy odešel David Koller, byly vztahy mezi vámi velmi napjaté. Jak jste po letech zvládli turné a jak spolu vycházíte teď?
Kodym: Když se na nás podívám, nejsme přesně ti samí lidé jako roku 2003 nebo 2005. Kdybychom byli úplně titíž, asi se nesejdeme. Jsme všichni trochu lepší, ne, mnohem lepší lidé!
P.B.Ch.: Každý máme svoji pravdu, byť někdy blbou. Ale je fakt, že jak jsme starší, umíme ega brzdit.
Dvořák: Asi jsme všichni životní optimisti a pamatujeme si radši to lepší. Ale málokdo si uvědomuje, kolik času jsme spolu intenzivně strávili. To je na několik manželství a několik životů. Ze začátku jsme chtěli být slavní tak moc, že jsme zkoušeli sedmkrát týdně. První turné v roce 1990 obnášelo šedesát koncertů v kuse. Každý den.
Kodym: Jinak jsme však v tom roce odehráli asi sto osmdesát šest koncertů. To je opravdu hodně.
Koller: K tomu jsme ještě dokončovali desku a několik desítek hudebních pořadů. To se tehdy ještě dělalo, pamatujete, kluci?
Kodym: Točili jsme jeden Televizní klub mladých za druhým.
Měli jste i nějaké volno?
Kodym: Několik let neexistovaly soboty a neděle. Dny šly za sebou a bylo jedno jaké.
Dvořák: Klávesista Petr Franc si dovolil odjet na dovolenou a skončil.
Kodym: Ano, do Bulharska!
P.B.Ch.: Taky jsem měl namále! Jednou jsem nepřišel na zkoušku, kluci hráli bez basy a já se bál, že jestli to zvládnou ve třech, jsem v háji. Naštěstí zjistili, že to bez basy nejde.
K návratu Lucie už chybí jen nová deska. Máme se na ni těšit?
Dvořák: No, jsou v podstatě jen dvě šance – buď se rozpadneme, nebo něco uděláme.
Kodym: Pravděpodobnější je, že se nerozpadneme a album natočíme.
Tak jinak – chce se vám do toho?
P.B.Ch.: Chce se nám a hrozí to příští rok. Před a během turné není čas, ale jakmile skončí, tak se začne něco dít.
Kodym: Tady bych prosil poznámku – Řekl P.B.Ch. a zbylých sedmdesát pět procent kapely se diví a kroutí hlavami!
