Loutky ve světě kybernetiky

pátek 25. října 2002

Praha zažila možná největší kulturní událost sezony. Ve Státní opeře měl světovou premiéru „nový tvůrčí čin“ (New Creation) kanadského tanečního souboru La La La Human Steps. Tento soubor patří k nejvýznamnějším tělesům současnosti; jeho choreograf Édouard Lock je řazen mezi deset nejdůležitějších choreografů dneška. Spolupracuje také s Nederlands Dans Theatre, připravil choreografickou část turné Davida Bowieho Sound and Vision, spolupracoval s Frankem Zappou na jeho projektu The Yellow Shark.

Hudbu k nové choreografii složil newyorský skladatel soudobé hudby David Lang - jeho skladby vznikly na texty Lou Reeda z první, „babánové“ desky Velvet Underground. I další spolupracovníci La La La Human Steps patří k veličinám soudobého divadla.

Téměř dvouhodinové představení bez přestávky bylo ukázkou do detailů propracované velkolepé multimediální inscenace. Název Amelia byl údajně inspirován androgynem, kterého Lock znal v dětství. Na plátně se zprvu objevila 3D animace tanečnice-loutky s „ďábelskýma“ očima.

Současně zněla magická Lockova hudba, atmosférou blízká sólovým projektům členů Velvet Underground, zvláště Johna Calea. Vévodily jí tóny violoncella (Alexandre Castonguay) a houslí (Simon Claude) doplňované klavírem a přednahranými rytmy a smyčkami (Njo Kong Kie). A nad ní zněl hlas Alexandry Sweeton, sametovější a velebnější než Nico. Sama ta hudba by stačila na silný zážitek.

Ale byla tu samozřejmě rovněž taneční a výtvarná část. Ostrá bodová světla z různých stran a úhlů dynamicky proměňovala do černé ponořený otevřený prostor jeviště i výraz tanečníků. Ti nastupovali stroze, jako by to byli strojem řízení panáci. Muži v oblecích bankovních úředníků, tanečnice v poloprůhledných černých kombiné. Částečně baletním pohybům (tanečnice používaly špičky) vévodila loutkovitost, důraz byl kladen na tisíce drobných gest a z osy vychýlených otáček, střídaných malými zastaveními v různě se opakujících pozicích.

Speciální přílohu k vystoupení La La La Human Steps v Praze najdete ZDE.

Tanečnice se od sebe odlišovaly jen účesem a mírně posunutým pohybovým rejstříkem. Muži byli jak z vosku odlití, bez výrazu, bez citu. Všichni působili zaměnitelně, což podtrhávala čas od času seshora se snášející krajková drapérie, jež „dění“ jako by lapala do svých sítí, a opakované videoprojekce vždy konkrétní, do digitálního obrazu převedené tanečnice-loutky vznášející se prostorem.

Nejpodstatnější byla práce s časem. V ní se protnulo hudební cítění Langa, původních Velvet Undergound a pohybová partitura Locka. Až k nesnesení dlouho se jednotlivé motivy - gesta i různá sóla, dueta a skupinové pasáže - opakovaly, vracely, prolínaly, nevyvíjely. Až nastal programově cílený, cyberpunkově psychedelický účinek. Minimalismus jako by nabral v této inscenaci nové rozměry: žádné opakování jediné figury, jediného motivu. V Lockově a Langově podání je to „otiskování“ tisíců mikroskopických změn a posunů - jež působí jako nikdy nekončící struktura do sebe zapletených linií - do obrazu, pohybu i zvuku.

Jako když sledujete mraveniště plné neunavitelných digitálních lidí, jako když sledujete vyšívanou krajku či nasloucháte zvukům vesmíru. Každá bytost, každá linie a pohyb, každý zvuk spějí za svým cílem, ten je však navenek nerozluštitelný. A právě taková - neuchopitelná, a přitom do podvědomí se zařezávající - byla nová Lockova choreografie.

Premiéru rušila určitá nepřesnost v provedení a hlasité příkazy techniků usazených vzadu v hledišti. Přesto je nezpochybnitelné, že Praha viděla divadelní událost světového dosahu.