Gaardera si všichni dobře pamatují díky knize Sofiin svět, ve které umně seznámil čtenáře z řad dětí a mládeže s dějinami filozofie. Od jejího vydání však už nějaká doba uplynula a autorovi se její úspěch nikdy úplně nepodařilo překonat. A v případě novinky tomu nebude jinak.
Loutkář
Loutkář vypráví příběh lingvisty Jakopa, který hoří láskou k jazyku, slovům a jejich původu i významu. Rád by se s ostatními seznamoval běžným způsobem, bohužel mu to nejde.
A tak chodí na pohřby a smuteční hostiny, kde díky předchozímu studiu dané rodiny zvládá vplout do konverzace a vymyslet si báchorku o tom, jak si byl se zesnulým blízký. Často v rozmluvě zmiňuje také svého přítele Pelleho. Jak už víme, Jakop těžko navazuje mezilidské vztahy, tak tudíž není úplně běžným smrtelníkem.
Protagonista celý příběh vypráví ženě Agnes. Seznamuje ji se svým osudem, ale hlavně s tím, jak potkal její rodinu. A právě tady se Gaarder trochu ztrácí. Skoro až zmateně opakuje jména všech postav a dokola vysvětluje jejich rodinné vztahy. Trochu jako když člověk na rodinné oslavě potká tetičku z osmého kolene a snaží se pochopit, kde se tam vzala. A i přes dlouhé vysvětlování to nepochopí.
LoutkářJostein Gaarder 2017, Plus, 248 stran |
Gaarder si už léta drží svůj styl. Čtenáři vědí, co od něj mají čekat. Pravděpodobně jej kvůli tomu i kupují. I když tuší, že i tentokrát je bude seznamovat s formou nějakého vědění, které nemusí být pro všechny zajímavé.
Po náboženství či filozofii je to v případě Loutkáře etymologie. Klobouk dolů před autorovými znalostmi, v románovém podání jsou však trochu unavující. Navíc v kombinaci s hůře fungujícím vyprávěním hned na začátku.
Nic víc se Gaarderovi vyčítat nedá. V Loutkáři otevřel téma samoty, neschopnosti sbližovat se, a přesto touhy po kontaktu. V době, kdy je každý tak trochu podivín, se podobná kniha hodí. Nebýt poněkud zdlouhavých etymologických disputací.
