Louskáček potěší děti i dospělé

  • 1
Na sklonku roku se takřka s železnou pravidelností objevuje na některé české baletní scéně Louskáček. Standardní inscenaci Jiřího Kyseláka v kvalitním nastudování uvedlo v polovině listopadu plzeňské divadlo. Naopak netradiční pojetí představilo pražské Národní divadlo.

Louskáček dostal do vínku velmi chatrné libreto. Proto není divu, že řadu choreografů inspirovalo k svérázným úpravám.

Příkladem je i v Praze uvedená verze maďarského choreografa Yuoriho Vámose. Ten ponechal z původní Hoffmannovy předlohy fantaskní atmosféru, kterou však podpořil příběhem o napraveném lichváři od Charlese Dickense.

Postavy z londýnské ulice propojil s bytostmi z pohádkového snu a ty hlavní navíc obdařil dobře čitelnými vlastnostmi a odpovídající pohybovou charakteristikou.

Maminka Klárky je svědomitá hospodyňka, která se ve snu proměňuje ve Vílu Vánoc. Není to však žádná odměřená vládkyně říše pohádek. Naopak, je hřejivě milá, trochu šibalská, prostě maminkovská. A podobně tatínek, smíšek, který žádnou zábavu nezkazí, se ve snu objevuje jako legračně samolibý Ďábel.

Především první dějství překvapuje zajímavě uvolněnou choreografií a u nás nevídanými krokovými vazbami (svěží výstup vojáků, s nadsázkou komentovaný přihlížejícím sborem).

Kvůli novému libretu musel Vámos zasáhnout do partitury a přesunout v ní některá čísla. Kupodivu se tomu Čajkovského hudba příliš nepříčí. Svůj podíl na tom má i dobré hudební nastudování dirigentem Sergejem Poluektovem.

Louskáček bývá přehlídkou výtvarné vynalézavosti a kouzel jevištní techniky. Zcela to platí o pražské inscenaci, pro kterou vytvořil efektní, ale vkusnou scénu a kostýmy Michael Scott.

Malebnou scenérii zasněžené londýnské ulice střídá v efektních rychlých proměnách honosný lichvářův pokoj, peklo, nad nímž v posteli létá překvapený lichvář, a nakonec pohádkově zasněžená krajina. To vše podporuje jemné, tónované svícení, filmová projekce a nádherné kostýmy. Například třpytivé sukénky vloček jako by byly utkány přímo ze sněhu.

Pro tanečníky nabízí představení řadu sólových příležitostí. V hlavních rolích snového Louskáčka a Kláry se lépe vedlo při druhé premiéře Tereze Podařilové a Michalu Štípovi. Byl to sladěný elegantní pár, z něhož sálala jistota i graciéznost.

V porovnání s tím v prvním obsazení Zuzaně Susové a Jiřímu Kodymovi lepší souhra a uvolněnost zatím chybí, partnerovi pak i čistota v technice.

Výborně se uvedla Adéla Pollertová, která přišla do Národního divadla z Hamburského baletu. Její malá Klárka upoutá svou bezprostředností. Alexander Katsapov se zase skvěle cítí v charakterních rolích - jako Tatínek a posléze Ďábel. Je naprosto přesný nejen v daných temperamentech, ale bez problémů zvládá i rychlá "pekelnická" tempa.

Přirozený komický talent zase uplatnili vzájemně alternující bratři Vrátilové v úloze lichváře Scroogeho a svůj mimořádný arzenál obohatila Nikola Márová o laskavé pojetí role Maminky a Víly Vánoc.

Ostatně celý ansámbl Národního divadla si nového Louskáčka viditelně užívá. Jeho velkému nasazení chybí jen větší preciznost a synchron (valčík ve druhém dějství).

Představení v Národním divadle je beznadějně vyprodané. Není se co divit. Tenhle Louskáček totiž okouzlí děti, potěší dospělé a zaujme i náročné diváky.