Snímky z koncertu najdete ve fotogalerii.
Jednou je to málem newyorský folkař, jindy provokatér, případně tříakordový předchůdce punku či tvůrce elektronických vazeb a hluků.
Reedovo páteční pražské vystoupení bylo jiné než usedlé, písničkářsky laděné losangeleské show, které nedávno vyšlo na deskách pod názvem Animal Serenade.
Reed více potlačil svou písničkářskou tvář a vsadil na delší mezihry, postavené na opakovaných minimalistických figurách, které tak jako v dobách Velvet Underground působily dojmem, že nejtěžší na nich je rozjetý stroj zastavit.
"Dante elektrický kytary," jak si občas říkal, tentokrát nezůstal jen u doprovodu a občas se blýskl svéráznými sóly. Reed byl tentokrát dobře naložen a určitě nevypadal na svých čtyřiašedesát.
Měl výbornou kapelu s hráčem na elektrické cosi, co znělo mezi cellem a kontrabasem. Vedle něj na sebe upozorňoval Reedův dlouholetý spolupracovník, baskytarista, violista a příležitostný soulový zpěvák Fernando Saunders.
Všem zřetelně vyhovoval sál pouze k sezení, protože ve chvílích, kdy epické příběhy z New Yorku a meditace o temných stránkách života doprovázeli violoncellista a Saunders s elektrickou violou, nebyla jejich hudba daleko od toho, co ve vážné hudbě provozuje například Kronos Quartet.
V základní části koncertu, kde hrál Reed většinou své nejserióznější skladby, spravedlivě vynikla Day John Kennedy Died. Na klasické hity Sweet Jane, Walk On The Wild Side a Dirty Boulevard přišel čas až v přídavku. V poslední zmíněné skladbě pobavil sebe i publikum tím, že si nemohl vzpomenout, jak začíná.
