Lohonka: Jsem hrdý, že jsem kotlíkář

  • 3
Písničkář Pavel Žalman Lohonka, patron romantických folkových žánrů, právě vydává album Nápis na štítu domu. Lohonka, který začínal se skupinou Minnesengři, má své kořeny v jihočeské melodičnosti a baladách, které srostly s moderním folkem či rockem.

"Desku jsme natočili v rockovém studiu Sono. Jeho šéf Milan Cimfe je původem Budějovičan. Když natáčel Čechomor, byl jsem se u něho podívat. Říkal, že by se mnou rád udělal desku. Víte, pro bigbíťáky jsme kotlíkáři nebo 'kotlonauti', jak říká Cimfe. Ale vzal jsem ho za slovo a on mi pak přiznal, že se mu deska líbí," říká potěšený Lohonka, který dal nové písně obarvit jednou pastýřskými flétnami, jindy klávesami i smyčci.

* V písni Do jedné řeky slavíte návrat do jižních Čech. Opravdu jste se vrátil?
Táhne mě to na jih, kde se mi nejlíp píše, mám tam rodiče, děti a jsem tam doma. Když potřebuju být v Praze, přijedu. Ale na jihu Čech žiju už natrvalo.

* Máte za sebou řadu desek. Je pro vás stále těžší přidat k nim nové neoposlouchané písně?
V roce 2003 jsem si napsal: Vole, udělej zase nějaké písničky pro lidi. Přišlo mi, že někdy zabředávám jakoby do umění. Zkusil jsem psát obyčejné písničky. Některé z nich jsme si předem vyzkoušeli na koncertech, třeba Pálavu, kterou jsem věnoval vinařům. Jde jenom o písničky, nic jiného v tom není.

* Koncertní publikum je trvalá jistota, o kterou se můžete opřít?
Ano. Největší sdělovací prostředky nás odmávly. Folkové pořady v České televizi jsou zrušené, i když se možná něco rýsuje do budoucna. Koncertní sály, kluby a festivaly jsou prostor, který nám nikdo nevezme. A ještě máme desky.

* Cítíte se ukřivděný?
Ne, já víc nechci. Specifická rádia nás hrají a lidé o nás vědí. To stačí. Na internetu máme texty písní i s akordy. Když někdo přijde, že natočí náš koncert, obvykle souhlasím. Jen si ohlídám zvuk. Ale do estrády nepůjdu. Zklamal bych lidi, kteří na nás chodí, a nové posluchače bychom stejně nezískali. Na Novu, kde jsme párkrát vystupovali z donucení vydavatele, bych už nešel.
Nepatřím tam. Nováci stejně přepnou, když nás uvidí. Počkají si na Karla Gotta. To není parketa pro nás a naše hudba ji nepotřebuje.

* Myslíte, že Jan Nedvěd se sám odboural, když chtěl být televizní celebritou?
Celebrity ho stejně nevzaly mezi sebe, byl pro ně kotlík. Jak říkal Milan Cimfe: Vy jste kotlonauti a takoví zůstanete. Já jsem na to hrdý. Snažím se dělat muziku, jak nejlíp můžu. Někdy se deska povede víc, jindy méně. Záleží na tom, v jakém prostředí a za jaké situace hudba vzniká. Tahle deska vznikala za hezké situace.

* Je vám osmapadesát, hrajete skoro čtyřicet let. Co vás ještě táhne ke koncertům?
Někdy jsem unavený z cest, auta, špatného počasí i blbých hotelů. Kdybych vydělal velké peníze, asi bych si koupil helikoptéru, která by mě rychle přepravila na vystoupení. Ale mě ze všeho nejvíc baví hrát. Fascinuje mě, když jsem někde poprvé, jako třeba nedávno v Kamenici na Lipou. Když koncert dobře dopadne a lidi jsou naši, smaže mi únavu. Je to život, který je únavný, ale stojí za to.

* Jaké je vaše publikum?
Smíšené, obsahuje všechny generace včetně dětí a starších lidí. Převažuje střední věk. Chodí na nás dvě třetiny žen, dostávám od nich dopisy nebo maily.

* Na co se ptají?
Lidi, kteří nás vidí poprvé, obvykle děkují. Někdy si na mě sahají. To nesnáším a říkám: "Nesahejte na mě, nejsem Karel Gott." Nebo mě osloví "Mistře". Ani to nemám rád, protože nejsem Mistr. Odpovídám: "Mistr je jenom Karel Gott." Někdy chtějí poradit za účelem seznámení.

* Co lidem chcete ještě říct?
Chci je naladit. Témata se neustále opakují, ale já o nich moc nepřemýšlím. Sázím spíš na pocit, který sám vyplyne z hudby. Nikdy předem nevím, co do písničky vložím. Jeden z moudrých kolegů říkal: Pokud chcete předat nějaké poselství, jděte na poštu a pošlete telegram. Píseň je tříminutová záležitost, na které mě nejvíc baví melodie. Chci dělat hudbu, a přitom se pokud možno neopakovat.

Pavel Žalman Lohonka