Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

RECENZE: Velká gesta, dlouhé róby a patos. Přesto není nic k smíchu

  18:55aktualizováno  18:55
Udělat rekonstrukci dávné inscenace je jistě sporné. Divadlo má hledat nové pohledy. Wagnerův Lohengrin, kterého uvedlo Národní divadlo, je také vytažený ze staré skříně. Přesto není marný. Aspoň vizuálně.

Scéna z inscenace Wagnerova Lohengrina v Národním divadle | foto: Hana Smejkalová

Divadlo pro Lohengrina získalo skladatelovu pravnučku Katharinu Wagnerovou, dceru Wagnerova syna a režiséra Wolfganga, která je sama také režisérka. Původní díla ovšem většinou mění k nepoznání. Když se tedy s Národním divadlem nakonec dohodla na tom, že udělá rekonstrukci otcovy inscenace, která se hrála na Bayreuthském festivalu roku 1967, člověk si téměř oddychl.

Nakolik je to ovšem skutečně přesná kopie, to by musel posoudit někdo, kdo tehdy v Bayreuthu Lohengrina viděl. Zvlášť s ohledem na odlišné proporce jevišť. Německý inscenační tým si však očividně dal práci s připomenutím určité estetiky, která kupodivu funguje i dnes. Wolfgang Wagner rozhodně nestvořil žádný popisný realistický kýč, jehož největší atrakcí by byla pouťová labuť, kterou přitáhnou na jeviště i s rytířem svatého Grálu, který má obhájit křivě obviněnou Elsu.

Richard Wagner: Lohengrin

Dirigent: Constantin Trinks

Režijní koncepce: Richard Wagner

Režie obnoveného nastudování: Katharina Wagnerová

Národní divadlo Praha, premiéra 8. června 2017

Hodnocení­: 65%

Vytvořil uměřenou, symbolickou inscenaci připomínající tajemný obřad, odosobněný, zahalený do pološera, ale poutající nepolevujícím vnitřním napětím. Příchody a odchody nepůsobí úsměvně, jak to někdy v bezmyšlenkovitě spíchnutých inscenacích bývá, ale zapadají přirozeně do hudebního proudu. Ba ani ten souboj není komický. V takové koncepci prostě sbor může stát v půlkruhu a „jen“ se hrozivě opírat o meče, a přesto nevzniká dojem nudné statičnosti. Gesta mohou být úsporná, ale o to výstižnější. Ostatně i ta labuť se na chvíli zjeví vzadu jen jako náznak, chvilkové kouzlo.

Jistě, život jde dál, do jedné řeky se dvakrát vstupovat nedá, a lepší by jistě bylo vidět podobnou ideu, ale nahlíženou modernější optikou, třeba jako byl Wagnerův Parsifal v režii Jiřího Heřmana. Nicméně Wolfgang Wagner svému dědečkovi rozuměl. Může to znít jako klišé, ale po zkušenostech s mnoha zběsilými režijními výstřelky, jimž ve světě neuniknul ani Lohengrin, je dobré si to uvědomit.

Česká Ortruda překvapila

Bohužel v Lohengrinovi se také musejí zazpívat náročné party. A tady v Národním začíná nuda. Titulní roli místo indisponovaného Christophera Ventrise převzal německý tenorista Stefan Vinke, který má sice za sebou úctyhodnou kariéru wagnerovského tenora, ale ta se na jeho hlasu patrně už podepsala. Z jeho zpěvu rozhodně nevyzařoval atraktivní chlapecký jas labutího rytíře, člověk vnímal především námahu.

Do role jeho protivníka, „černého rytíře“ Telramunda, divadlo obsadilo islandského barytonistu Olafura Sigurdarsona. Jenže i když zpěváci ze severní Evropy mívají blízko k německému repertoáru a jazyku, tak hlas tohoto pěvce je vyšeptalý, bez síly a dostatečného zvuku, aby tato postava skutečně ožila ve celé své zlobě i slabosti.

Ostatní role zpívali domácí pěvci a většinou nebyli lepší. Ze zpěvu krále Heinricha by měla vyzařovat autorita, ale úzký, jakoby sražený bas Jiřího Sulženka takové kvality vůbec nemá. Dana Burešová v roli Elsy sází jeden tón za druhým, zdánlivě efektně, ale jsou to rovné a ploché tóny bez obsahu, bez skutečného půvabu, a člověk nemusí být Němec, aby poznal, že vyrazit ze sebe občas nějaké to „t“, ještě nedělá němčinu němčinou. Zvlášť ne tu jevištní.

Fotogalerie

Určitým překvapením proto byl výkon mezzosopranistky Elišky Weissové v roli Telramundovy manželky, temné Ortrudy. Ke skutečné výjimečnosti mu sice chyběly přinejmenším barevnější hloubky, ale tato pěvkyně jako jediná na jevišti předvedla něco, co připomínalo dramatický přednes, vycházející z jazyka, jenž se v jejím případě dal aspoň identifikovat. Ďábelská divokost a zloba této postavy povstávala u Weissové skutečně ze zpěvu, nikoli z jeho nahrazování polomluveným vřískáním, jak to často bývá. Role je to však velmi náročná a Weissová by měla do budoucna dávat pozor, aby hlas nepřetížila.

Dirigent Constantin Trinks, který řídí Wagnera a další repertoár i na renomovaných zahraničních scénách, s orchestrem očividně dělal, co bylo v jeho silách, snažil se udržet souhru. Byl to výkon řekněme někde na počátku cesty. Na práci s výrazem a jemnostmi už zjevně nebyl čas, takže zaposlouchat se do magických, svítivých pasáží třeba hned v předehře moc nešlo. Do sborových scén také moc ne, na to jim chyběla mnohem větší zvuková soudržnost, patos v nejlepším slova smyslu. Prostě vznikal pocit, že spolu zpívá pár jedinců. Může to být odraz interních problémů a neradostných podmínek, které se sbor v minulých dnech pokusil ventilovat stávkovou pohotovostí. Fakt je, že sebelepší vizuální ztvárnění operní inscenaci nemůže zachránit, pakliže pěvecká a hudební složka kulhá.





Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.