Tvoří ji cyklus dvanácti zastavení, která uvozují verše českých básníků od Bedřicha Briedela přes Jaroslava Seiferta či Vladimíra Holana až k Ivanu Wernischovi. Na překlad tohoto díla se zatím stále jen čeká. Opět u Gallimarda jí loni vyšel román Tobiáš z bažin. V současnosti Germainová žije v městečku Pau na jihu Francie. Česky jsou k dispozici dva její romány: Dny hněvu (v roce 1995 jej vydal Orbis) a prvotina z roku 1985 Kniha nocí (předloni ji uvedl Dauphin), za jejíž překlad obdržela Věra Dvořáková v roce 1997 Cenu Josefa Jungmanna.
S jakými pocity se vracíte do Prahy?
Přijíždím sem na knižní veletrh, ale svým způsobem je to pro mě jenom záminka, protože jsem k Praze přilnula více než ke kterémukoliv jinému městu, Paříž nevyjímaje. Jsem tu skutečně doma. Vždycky jsem litovala, že mi nebylo dopřáno zde žít.
U Knihy nocí se zdá, že neběží jen o historický příběh, nýbrž že jde i o vizionářskou sondáž do vaší rodové minulosti. A týž pocit lze mít i u knihy Tobiáš z bažin. Existují mezi vašimi romány analogie?
To nemohu posoudit, protože v každém mém románě jde o nový počátek a improvizaci, při níž téměř zapomínám na to, co jsem napsala předtím. Můj nový román je zčásti a volně inspirován biblickou knihou Tobiáš. Jeho příběh jsem přesadila do dvacátého století a do bažinaté krajiny kolem La Rochelle, kde jsem žila předtím, než jsem se odstěhovala do Prahy. Je to velice krásné místo nedaleko atlantického pobřeží. Navíc jsem vytvořila v románě v podstatě ještě jeden román o Tobiášově babičce Deboře - je to velice stará žena, jejíž paměť zahrnuje prakticky celé dvacáté století, tvoří jeho dějiny v malém. Narodila se v polské Haliči. Dá se tedy říci, že se i v této mé poslední knize částečně prolíná moje rodová paměť s pamětí historickou.
Židovský úděl a židovská existence, to je jeden z vašich leitmotivů.
Zabývám se už delší dobu osobností Etty Hillesumové. To byla holandská Židovka z Amsterodamu, která zahynula v roce 1943 v Osvětimi. Bylo jí dvacet devět let. Šlo o výjimečně svobodnou ženu - ve svém chování i v životě. V tom se podobá Simone Weilové. Měla ráda poezii a ruskou literaturu, kterou překládala. Více než čtyřicet let o ní nikdo nevěděl. Před deseti lety vyšel překlad jejího deníku a dopisů do francouzštiny a do angličtiny. Napsala jsem o ní knihu, ne však román. Myslím, že by bylo dobré přeložit dílo Etty Hillesumové do češtiny.
Jste původním povoláním filozofka, dokonce žačka židovského myslitele Emmanuela Lévinase. Jak vlastně dlouho se zabýváte judaismem?
Je to pro mne zcela osobní a vnitřní záležitost od chvíle, kdy jsem se začala zabývat tzv. velkými otázkami - o víře, o Bohu. Tehdy jsem se také začala zabývat křesťanstvím a judaismem a jejich hlubokými vzájemnými vazbami. Ty jsou evidentní v evangeliích. Křesťanství však tato pouta v dávné minulosti násilně přerušilo, což mělo tragické následky. Patřím ke křesťanství a křesťanské víře svou volbou, proto jsem se dosud nevyrovnala s tím, jak mohl křesťanský Západ dopustit, aby se stalo něco takového jako šoa, vyhlazení Židů.
Jste také autorkou knihy Bohuslav Reynek v Petrkově, která ve Francii vyšla loni a v dohledné době snad vyjde i česky. Jak jste vůbec objevila Reynkovo dílo?
To bylo během osmdesátých let, když jsem žila v Praze. Nejprve jsem se setkala se samizdatovým vydáním jeho poezie. Až potom jsem poznala jeho grafiky a jeho dům a jeho syny Jiřího a Daniela. Přiznávám, že česky jsem uměla špatně a čtení poezie vyžaduje nepoměrně větší jazykové znalosti, ale i přes svou skrovnou českou jazykovou zkušenost jsem například i při listování v knize básní Richarda Weinera cítila přítomnost básnického světa, který mi je mimořádně blízký. Při listování Reynkovými verši jsem pocítila přítomnost Georga Trakla. A Trakl je vedle Rilkeho a Paula Célana jedním z mně nejbližších básníků. Později jsem se dozvěděla, že Reynek Trakla v mládí překládal.
- čtvrtek 20. května 1999
