Litoměřický kořen (Bob Wayne)

Litoměřický kořen (Bob Wayne) | foto: Lukáš Janičík

Fousatý country punkáč ukázal alternativním Litoměřicím, zač je toho loket

  • 6
Kdo viděl, byť třeba jen na fotkách, jak vypadalo litoměřické letní kino ještě před pár týdny po povodních, pochopí, že se v pátek na tomhle místě odehrál zázrak. Po vodě ani památky, zato skvělé hudby se na tradičním Litoměřickém kořenu hrálo až nad hlavu.

Program Kořene, byť zkráceného z původně zamýšlených dvou na jeden den (v sobotu se konala jen divadelní afterparty), byl letos vyladěn do vzájemně dokonale propojeného množství barev a stylů - jak prvotřídní indické kari, ve kterém třeba jen stopové množství jedné složky spoluurčuje výsledný dojem.

Květy

DVA

Nikdo nebyl navíc a nikdo nebyl špatný. Publikum si vychutnalo tradiční jména ze soupisek festivalů podobného, řekněme "alternativního" typu, jako jsou Květy, Dva, Už jsme doma, Traband nebo Echt!. Jejich kvalitní, nicméně předpokládatelné bloky byly nicméně proloženy specialitkami, na které člověk zrovna každý letní víkend nenaráží.

Stinka

Už v poledne, na úvod, se představila v duu s bubeníkem svérázná písničkářka a akordeonistka, říkající si Stinka. Za poslední rok častějšího koncertování se dopracovala k naprosté pódiové suverenitě, které napomáhá i sebejistota ve věci reperotáru, který už má natočen na zatím ještě nevydané album. Stylově se pohybující kdesi na neexistující spojnici mezi šramlem a Nico, s básnicky obraznými texty a melodiemi, které si sice člověk zapamatuje až napodruhé, ale pak už je z hlavy nedostane.

Ladě (Michael Kubesa)

Hned po ní nastoupila jedna z vůbec nejpůsobivějších kapel, na jaké lze na českých pódiích narazit, slezské Ladě v čele s charismatickým zpěvákem Michaelem Kubesou (mimochodem autorem také několika textů Stinčiných písní). Ztišené sebezpytné polohy střídá v jejich projevu bouření tornáda, v obou případech mistrně provedené vynikajícími muzikanty. I když hudba Ladě formálně nemá nic společného s tradičními "dvanáctkami" ani "kořennou" stylizací, vlastně představují jednu z variant moderního bílého blues. Stačí vnímat bez předsudků.

Iva Bittová

Unikátní možnost zavzpomínat přivezla na Kořen Iva Bittová s kytaristou Vladimírem Václavkem. Písničky, které průběžně spolu léta tvoří už od dob Dunaje, s vyvrcholením v někdejším projektu Bílé inferno, jsou stále mimořádně svěží a dokonce umožňují, aby si s Bittovou místy zazpívalo publikum, což na koncertech této umělkyně nebývá zvykem. Vše propojeno citlivými hudebními i pohybovými improvizacemi zadělalo na jeden z vrcholů festivalu. Což se ostatně očekávalo.

Málokdo naproti tomu asi tušil, co lze čekat od jediného zahraničního hosta, amerického countrymana Boba Waynea a jeho kapely The Outlaw Carnies. Avšak koncentrace marťanských postav se sáhodlouhými plnovousy a la ZZ Top v zákulisí dala tušit, že se bude minimálně na co dívat. Nicméně zážitek z jejich bloku byl nakonec zcela komplexní.

Wayne nasadil kvapíkovité tempo, které po celou dobu prakticky neopustil, bělovousý bubeník přímočarý ostrý rytmus, kontrabasista se opřel o "káču" a rockabillyovým slapem z ní málem udělal rodinné balení zápalek. Houslistka, coby jediná růže mezi trním, přímo čítankově předvedla, v čem spočívá rozdíl mezi termíny, používanými v americké hudbě, totiž "violin" (housle) a "fiddle" (skřipky) a největší vizuální exot, elektrický kytarista, svými vyhrávkami a bleskurychlými sóly přibil k zemi i mnohé protřelé české muzikanty.

Litoměřický kořen (Bob Wayne & The Outlaw Carnies)
Litoměřický kořen (Bob Wayne & The Outlaw Carnies)

Členové skupiny Boba Waynea The Outlaw Carnies

Samotné písničky, ve kterých se nešlo k ostřejšímu výrazivu daleko (jakož i ve Wayneově průvodním slově, drmoleném jak přes horký brambor bůhvíjakým americkým nářečím), vlastně byly samy o sobě "normální" countryovky. Divoké tempo a energie, která z pódia tlačila do davu, z nich ale dělaly bezmála punk. Ostatně, není náhoda, že druhou českou štací tohohle cirkusu je letos právě punkový festival Mighty Sounds v Táboře (19. července).

Pozvání Boba Waynea bylo velmi chytrým tahem pořadatelů Litoměřického kořene. Mimo jiné i proto, že ukázali, že u nás poněkud přehlížená americká country ve své autentické podobě může promlouvat i k posluchačům, kteří jsou zvyklí naslouchat úplně jiné muzice. A možná tak otevřeli i cestu pro další následovníky.

V nadšení z tohoto vyvrcholení celé akce by ale nemělo zapadnout, že celý program i zázemí Kořene byly letos na mimořádně vysoké úrovni a pro mnohé z účastníků včetně níže podepsaného byl právě tenhle den a večer skutečným "votvírákem" letošní festivalové sezóny.