Tyto otázky se prolínaly jako červená nit dvoudenním rokováním, které v Praze uspořádala italská asociace Premio Grinzane Cavour a jehož se vedle tuctu předních italských literátů zúčastnili například maďarský dramatik Miklós Hubay, Slovinec Drago Jančar, Robert Schneider z Rakouska a také čeští autoři Václav Jamek a Jana Štroblová.
Převládajícím tónem setkání, zarámovaného osobností a dílem Angela Marii Ripelliniho, byla naděje, že středoevropská kultura není mrtvou kategorií. Hned několik příspěvků zmiňovalo skutečnost, že tradiční nedůvěra vůči velkým myšlenkovým koncepcím a ideologiím, kterou středoevropský prostor vždy vyzařoval, má své uplatnění i v dnešní době. "Není ani tak podstatné, zda tradiční témata střední Evropy - tedy pozornost k okrajovým kulturám, možnost vzájemného soužití národů, antiheroická tradice - fungují právě zde. Důležité je, že stále jsou, že se o nich ví, a že se tak mohou ujmout kdekoli jinde," upozorňuje například italská spisovatelka Giuliana Morandiniová. Její krajan Daniele Del Giudice (jeho dílo zde známe z odeonského vydání próz Wimbledonský stadion a Atlas Evropy) míní, že Evropa může být stále jedinečná a důležitá ve "svém pochybování, relativizmu a velké kulturní prostupnosti".
Mnohem skeptičtější akcent však zazněl od Václava Jamka. Ten proti sobě postavil "velké sny", s nimiž cizinci přijíždějí do Prahy jako do magického středu kontinentu, a skutečnost, kterou česká metropole žije. "Zdejší identita byla zničena. Čekám, kdy někdo uspořádá Kafkovy přebory v pojídání jitrnic," uvažuje Jamek.
Jedním velkým lamentem nad generálním útokem plytké komerční kultury, stravujícím Evropu, pak byl příspěvek Slovince Drago Jančara. "Televizní byznys je ve Slovinsku hned po zemědělství druhým největším odvětvím. Literatura obecně ztrácí svoji rozmanitost a jen se přelévá po světě v módních vlnách. Jaký div, že lidé přestávají knihy chtít. Vlastně - nikdo už ani nečte," tvrdí Drago Jančar temně.
Převládajícím tónem setkání, zarámovaného osobností a dílem Angela Marii Ripelliniho, byla naděje, že středoevropská kultura není mrtvou kategorií. Hned několik příspěvků zmiňovalo skutečnost, že tradiční nedůvěra vůči velkým myšlenkovým koncepcím a ideologiím, kterou středoevropský prostor vždy vyzařoval, má své uplatnění i v dnešní době. "Není ani tak podstatné, zda tradiční témata střední Evropy - tedy pozornost k okrajovým kulturám, možnost vzájemného soužití národů, antiheroická tradice - fungují právě zde. Důležité je, že stále jsou, že se o nich ví, a že se tak mohou ujmout kdekoli jinde," upozorňuje například italská spisovatelka Giuliana Morandiniová. Její krajan Daniele Del Giudice (jeho dílo zde známe z odeonského vydání próz Wimbledonský stadion a Atlas Evropy) míní, že Evropa může být stále jedinečná a důležitá ve "svém pochybování, relativizmu a velké kulturní prostupnosti".
Mnohem skeptičtější akcent však zazněl od Václava Jamka. Ten proti sobě postavil "velké sny", s nimiž cizinci přijíždějí do Prahy jako do magického středu kontinentu, a skutečnost, kterou česká metropole žije. "Zdejší identita byla zničena. Čekám, kdy někdo uspořádá Kafkovy přebory v pojídání jitrnic," uvažuje Jamek.
Jedním velkým lamentem nad generálním útokem plytké komerční kultury, stravujícím Evropu, pak byl příspěvek Slovince Drago Jančara. "Televizní byznys je ve Slovinsku hned po zemědělství druhým největším odvětvím. Literatura obecně ztrácí svoji rozmanitost a jen se přelévá po světě v módních vlnách. Jaký div, že lidé přestávají knihy chtít. Vlastně - nikdo už ani nečte," tvrdí Drago Jančar temně.
