Jde dokonce už o jakýsi literární žánr, v zahraničí velmi oblíbený, jehož příznivci tyto kulturní průvodce mnohdy "jen" čtou a už se ani fyzicky nevydávají po stopách umělců.
Autoři těchto knih citují i nedoložené historky a anekdoty – jistá zábavnost k tomuto žánru patří.
Ovšem i oni musí zachovat určitou serióznost, přinejmenším nesmějí uvádět chybné údaje.
Jestliže v německé jazykové oblasti vzniklo několik průvodců literární Prahou, samozřejmě nejvíce zaměřených na Prahu německy píšících autorů, pak u nás se žádní literární průvodci po Berlíně, Curychu nebo Drážďanech dosud neobjevili.
Tento dluh se týká i Vídně, což je zvlášť smutné: Vídeň byla dlouho i naším hlavním městem, umělecké dění v obou městech spolu úzce souviselo, vzájemně se ovlivňovalo, žila tam řada českých umělců.
Je tedy velmi chvályhodné, že po Paříži se Václav Fiala soustředil na hlavní město našich jižních sousedů a vydal knihu Vídeň – literární toulky dunajskou metropolí.
"Období, v němž sledujeme osudy vídeňských umělců, je takzvané dlouhé devatenácté století, doba mezi Velkou francouzskou revolucí a první světovou válkou a zejména pak přelom 19. a 20. století, kdy Vídeň byla světovým centrem umění a vědy," vysvětluje Fiala v úvodu.
V mapování umělecké topografie dunajské metropole se nejvíce zaměřuje na tradiční vídeňské "fenomény": Mozart, Beethoven, Straussové, opereta, Freud, kavárny, dort Sacher, sebevražda korunního prince Rudolfa, Alma Mahlerová versus Kokoschka a Werfel, císař Franz Josef a herečka Schrattová, Lev Trockij v kavárně Central, Adolf Hitler na přednášce Karla Maye a podobně.
Rozsah Fialových "příběhů vídeňského umění" nemá mezi českými autory konkurenci, autorovo vypravěčské umění je na výši, většinou se mu daří udržet balanc mezi takříkajíc uměleckohistorickým přístupem a anekdotou ze života slavných.
Přesto si myslím, že Fialova Vídeň není zcela podařeným dílem. Největší problém knihy spočívá už v jejím konceptu.
Své procházky autor rozvrhl do dvanácti kapitol, které "pokrývají" celou Vídeň. Každá kapitola je předznamenána jednoduchým plánkem dané oblasti, seznamem ulic, čtenář se pak s autorem zastavuje u domů, v nichž bydlely významné osobnosti. Někdy Fiala přidává jakési shrnující obecné kapitoly, například o vídeňských literárních kavárnách.
Pasáže věnované jednotlivým "zastavením" nejsou zřetelně graficky odlišeny od dalšího textu, a jestliže umělec střídal své vídeňské byty často, pak je čtenář poněkud dezorientován: jelikož se informace opakují, může si několikrát zopakovat například okolnosti vzniku Werfelova románu Čtyřicet dní.
Kromě rejstříku na konci knihy nenajdete žádný jiný odkaz k dalším adresám. Součástí zastavení jsou často povšechné informace o životě a díle umělce, které často s Vídní nesouvisejí.
Fiala časové vymezení "dlouhého devatenáctého století" překračuje. Tento "bonus" nelze jednoznačně přijmout, v tom obsahovém "přesahu" totiž chybí řád.
V knize jsou zmínky o Thomasu Bernhardovi, ale chybí Elfriede Jelineková, Robert Menasse a další. A bohužel se objevují i chyby: chybná vročení a třeba opakovaně Heimitio (správně: Heimito) von Doderer.
Fiala například třikrát opakuje, že nejvýznamnějším rakouským básníkem a dramatikem 19. století byl Franz Grillparzer, jinde však za největšího rakouského dramatika 19. století označí Johanna Nepomuka Nestroye.
K českým stopám ve Vídni: potěšilo mě, že Fiala uvádí místo narození Járy Cimrmana, obří kolo v Prátru; píše o Pavlu Landovském, Pavlu Kohoutovi i o dalších.
Z českých autorů, které do své Vídně "nezařadil", nejvíce postrádám Ivana Olbrachta, podrobnější sledování vídeňského osudu malíře Františka Kupky, Vídeň románu Ladislava Fukse Vévodkyně a kuchařka a připomenutí Eugena Brikciuse.
Fiala do knihy poněkud neústrojně zařazuje i medailony fotbalistů, "přes" Brikciuse by se mohl elegantně dostat k vídeňskému působení Antonína Panenky...
Na konci je zvláštní formulace: "Do vydání knihy se nám nepodařilo zjistit autorská práva ke všem reprodukovaným ilustracím. Vydavatel odškodní všechny oprávněné nároky." Není to míněno takto: ne všichni se přihlásí, tedy ušetříme? Chybí i seznam použité literatury.
Za Fialovou Vídní je spousta práce, je to kniha v českém prostředí záslužná a průkopnická, ale nemohu se zbavit dojmu, že měla být důsledněji redigovaná, lépe graficky upravená. Po redakci z ní bude kniha skvělá.
