To vaše flámování, nevadí někdy? Třeba zrovna teď jste měl být na zkoušce a nejste, a vůbec - práce v divadle i ve filmu máte dost, tak si říkám chudáci režiséři...
Myslím, že to už mám za sebou. Teď jste mě načapal, když jsem zapařil, ale to se mi dlouho nestalo a už mě to ani tolik nebaví. Jsem rád, protože jinak by se ze mě asi stal alkoholik.
Pomohlo vám, že jste se v létě oženil?
Taky, ale stejně by ta změna přišla - už jsem se vybouřil.
S mladičkou tanečnicí Kristýnou asi nemáte zrovna tradiční manželství...
Heleďte se, my jsme manželé, co spolu chodí. Občas u mě v Brně a pak u její rodiny v Praze. Cítili jsme, že k sobě patříme, tak jsme se vzali, a jasně, ona mohla udělat blbost. Ale mně je jedenatřicet a blbost jsem neudělal. Chci s ní být a jsem šťastný, když můžu v hospodě říct: Dnes odcházím brzo, jdu za svojí ženou. Což přitom chlapi většinou mezi sebou různě kamuflujou.
Kristýna má zajímavého otce, Johna Boka. Někdejšího kamaráda Václava Havla a muže, který jako jeden z mála disidentů zůstává rebelem dodnes. Bavíte se s ním o politice?
Moc se do těch debat nepouštím, protože on je až příliš kritický ke všemu, co se u nás děje. A já jsem větší optimista.
Víte, kdy jsem ho posledně zaregistroval? Když se nenechal evakuovat ze zatopeného Karlína.
Jasně, to bylo v televizi. Ale už tam neřekli, že v Karlíně udělal první poslední a zahnal dva zloděje. Podívejte, John potřebuje bojovat s nespravedlností, aby mohl žít. Podezřívá spoustu lidí, a možná i neprávem, ale... Někdy zjistíte, že taky právem.
Proč jste se s Kristýnou oženil? Bylo jí teprve dvacet a neznali jste se moc dlouho.
Vždycky jsem říkal, že oženit se je strašně důležitá věc, když chci být šťastný. Samozřejmě, můžete se pak rozejít a začít znova, ale je to škoda, to vidím na bráchovi. Žil se ženou, která ho nemilovala, a i když to věděl, byl s ní ještě pět let. Teď je mu třiatřicet a má pocit, že je už starej. Podobně mě poučil i příběh vlastních rodičů, a proto vím, že když nebudu hovado, tak se svojí ženou zůstanu šťastný.
Příběh vlastních rodičů, to jste vyslovil dost kysele.
Rozvedli se, když mi bylo osm a bráchovi devět, a s tím jsem se nesmířil. Několik let se o nás soudili, a když šel brácha k tátovi, tak já k mámě, aby nebyla sama. Kdyby šel on k mámě, tak bych šel zase k tátovi.
Myslíte, že vás tenhle zážitek ovlivňuje dodnes?
Ovlivnil mě - mám třeba strašně rád děti. Když mi bylo osmnáct, máma porodila dalšího bráchu, a toho jsem si užil: přišel jsem třeba z hospody domů a vzal si ho do postele, teda než mi ho máma sebrala, abych na něj nedýchal alkoholový výpary. Budu dobrý rodič.
Už brzo?
To ne, žena si ještě musí užít svobodu.
Šok proti depresím
Idiot ze známého filmu teď hraje v Národním divadle Romea a kdekdo z toho má předem záchvat smíchu...
... anebo se pohoršuje. Sám jsem do premiéry několikrát panikařil a říkal režiséru Morávkovi: Vladimíre, ty sis mě vybral, ale já mám pocit, že nevím proč. Fakt nemůžu hrát velké divadlo, vždyť říkám ty verše jak prase.
Navíc podle Julie i její chůvy byl Romeo z Verony sekáč. Vy máte taky kouzlo, ale jste spíš typ drobný, v obličeji věčně zmatený...
To je jedno, chůva je pořád namazaná a Romea tak chválí jednoduše proto, že se jí líbí. Ono nejde o to, že bych měl být urostlý krasavec, který tím tu holku uchvátí. Romeo s Julií jsou normální dvě děcka, co se do sebe zamilujou.
Všichni to vědí: Romeo nezvládne svůj žal a zabije se. Uvažoval jste, Pavle, někdy o sebevraždě?
Jo, takové myšlenky člověka napadnou. Kolikrát jsem si říkal v Praze na Karlově mostě, když byl mráz: Kdybych teď skočil dolů v huňatém kabátě, tak mě nikdo nevytáhne. Ale napadají mě třeba i věci úplně ulítlý - v divadle nebo na koncertě jsou všichni zticha a najednou mám chuť zařvat třeba prdel nebo cokoli nepřístojného. A říkám si: Ježišmarja, jen aby mi to nevyšlo z úst!
Takže vy máte jen takové ty běžné, podzimně-zimní deprese?
Už dva roky ani ty ne, a stejně to nikdy nebylo nic proti stavům, které zažívají jiní. To jsem si uvědomil, když jsem zkoušel v Divadle Na zábradlí s režisérem Petrem Léblem.
Tohle bude smutná historie - když jste roku 1999 připravovali hru To bude biják, Lébl se oběsil.
Bydlel jsem přímo na Zábradlí v pokojíčku ve tvaru rakve a z něj jsem viděl na jeviště, takže jsem si připadal jako Kafka, který měl z pokoje okno do kostela. A Petr mi občas nechával vzkaz, že je v kanceláři, ať za ním zajdu, a tak jsme si po večerech povídali. Já hlavně o svých depresích, protože jsem si neuvědomoval, že jestli je na tom někdo špatně, tak on. A Petr mi konkrétně fyzicky vyprávěl, jak depka vzniká, protože se o to zajímal. Už věděl, že brzo spáchá sebevraždu. Byl s tím úplně vyrovnaný, a ještě večer předtím jsme měli v divadelním baru záchvaty smíchu.
Chápu. Druhý den jste si uvědomil, že vaše melancholie zase tak vážná není.
Jo, přišel jsem normálně na zkoušku, kde všichni seděli, a já se ptal: Co je, nezkoušíme? A barman mi řekl, že se Petr oběsil. On už předtím často zůstával v kanceláři a nevycházel ani na zkoušku, protože prostě nemohl komunikovat, a to je fakt na umření - něco strašného.
Viděl jste někdy umírat člověka?
Svého tatínka, byl nemocný na rakovinu... Proto si uvědomuju, že se s Kristýnou často nesmyslně trápíme kvůli nějakým blbostem a přitom máme být spolu šťastní. Říkám: Kristýno, jinde maj někoho nemocnýho, umírajícího nebo žijou ve státě, kterej nestojí za nic, tak neblázněme!
Ještě k Romeovi: on má od počátku předtuchu, že skončí tragicky. Taky věříte na intuici?
Určitě. Třeba mi něco říká, že neskončím tak špatně jako můj děda-herec, kterému ve Vinohradském divadle přestali dávat role a on pak umřel na psychiatrii. To se mi nemůže stát. Nikdy si nepustím divadlo tolik k tělu, abych z toho zešílel, budu se spíš starat o rodinu a vydělávat jinak.
Vy už taky nejste na divadle závislý existenčně. V HaDivadle berete šest a půl tisíce měsíčně, ale za jedinou reklamu jste dostal tolik, že jste si mohl koupit domeček.
Stejně - každý herec je nešťastný, když nemá role a nehraje.
Vlastimil Brodský říkával, že byl váš děda podivín, co chodil rád na popravy. Umíte si to nějak vysvětlit?
Děda byl sice blázen, ale Brodský ho pořádně neznal, jen ho potkával v šatně na dědově poslední herecké štaci. Mám hezké dopisy, které dědeček dostával od Peška nebo Kvapila, opravdu spousta lidí ho měla ráda takového, jaký byl. On pak sice hodně žral socialismus, ale na popravy chodil kvůli divadlu, aby viděl výraz člověka těsně před smrtí. Je to hrozný? Ale podívejte na Dostojevského Idiota. Tam je kníže Myškin, skoro světec, a taky má z popravy podobný zážitek.
Mám úchylné zaměstnání
Je v Národním divadle herec, od kterého se chcete učit?
Mám to tak, že se nikdy od žádného, ani od Depardieua, učit nemůžu. Můžu je obdivovat. A Národní se často přeceňuje, nemá zase tak slavnou minulost. Jasně, několik inscenací bylo skvělých, i spousta osobností tam hrála, ale jinak to fakt není nijak výjimečné. Herci tam jsou stejně vynikající a horší jako kdekoli jinde.
Ale kdybyste měl přece někoho jmenovat?
Tak řeknu Františka Němce, který nesouhlasil s naším pojetím Romea a Julie, ale je to profík a na zkouškách dělal, jak nejlíp uměl. I když si asi myslel své. Já hraju i v Lucerně, s níž byli taky někteří herci nespokojení, jenže ti to nepřekousli a vůbec inscenaci nesloužili. Podle mě pak dopadli blbě. Dost lidí v Národním má pořád nějaký problém - jsou hrozně uzavření, všechno nové je podezřelé... A to je chyba.
Nedávno jsem mluvil s Miroslavem Donutilem, který si pochvaloval, jak je v Národním divadle výborná atmosféra a staří si rozumějí s mladými...
To teda nevím. Tam tohle na můj vkus vůbec nefunguje, protože nemají vlastní hospodu, jen depkoidní klub, kde se to hercům nelíbí, a jsou z toho všichni špatní. Proto se všechno odehrává v rekvizitárně.
Slyšel jsem vás tvrdit, že je herectví úchylné zaměstnání. Ale stejně myslím, že pro vás jediné možné - tak trochu zamrzlý puberťák by to měl v jiné profesi těžké.
Myslím, že už dávno nejsem puberťák. Předně - moje herectví je úplná náhoda, jinak jsem vyučený mechanik, seřizovač textilních strojů. Což jsem - pravda - dělal jen kvůli maturitě. Ale i moje žena říká, že trpím herectvím, že pořád dělám kraviny, jako bych hrál. A já jí vysvětluju, že to není pravda, že kdybych byl řezník, tak budu dělat stejný debilní humorky.
Ale mezi řezníky nebo ve fabrice by to mohla být nevýhoda.
Vůbec ne! I tam bychom porcovali maso a říkali, že je ještě teplý, nebo já nevím co.
Mimochodem - myslíte, že byste chodil do divadla?
Sotva. Viděl jsem málo inscenací, které by mě fakt vzaly. Proto jsem třeba Shakespeara nikdy moc neznal a vlastně pořád neznám - dodnes jsem z něj nikde neměl zážitek. Tak nevím, jestli jsem moc náročný, nebo takový barbar.
Prchal jsem před holkama
Víte, co je mi na Romeovi nejsympatičtější? Jak zpočátku šíleně miluje Rosalinu, chce pro ni zemřít, medituje o lásce, až... potká Julii. O Rosalině pak už nepadne ani slovo. Chápete jeho přístup k dívkám?
Jasně. Měl jsem své období, kdy jsem psal básně. Přesně jako Romeo - o tom, že vím, co je láska, nenávist a zklamání.
Na základní škole?
Taky, ale já byl opožděnej. Představte si mě, jak jsem ty básně psal v patnácti a k tomu si pouštěl Maláska. Jiní poslouchali Arakainy a já veršoval, že znám celý život.
Uměl jste to s holkami?
Nikdy. Byl jsem panic až do osmnácti, a to jsem se musel hodně opít a počkat na tu servírku, až skončí službu. Dodnes jsem hrozně nesmělej. Když mně na nějaké holce záleželo a líbila se mi, tak jsem před ní prchal a zvracel, zato ženské, na kterých mi nesešlo, jsem sbalil, protože to jsem byl úplně v pohodě.
Generace s otazníkem
Jak vzpomínáte na partu herců z Návratu idiota? Musela být veselá - vy, Taťána Vilhelmová, Aňa Geislerová a Jiří Macháček.
Zažil jsem od té doby jiná natáčení i divadla, ale tohle bylo nejnezapomenutelnější - tři měsíce nonstop krásnej pařák. Jedna dvojka třeba netočila, ale stejně přijela na plac, a pak jsme jeli na výlet nebo někam do hospody a ráno zas rovnou natáčet. Byla to zabíračka pro maskérku, která musela holky dávat do kupy, aby vypadaly stejně jako včera.
Z českých herců vaší generace mám docela dobrý pocit. Nějak z nich necítím pózu nebo namyšlenost...
A to je právě ta póza...
Opravdu mi připadá, že třeba právě vy čtyři si na nic nehrajete.
My jsme generace s otazníkem. Hodně se dnes vzpomíná na Högera, Pivce, Štěpánka, Brodského nebo mého nejmilejšího Menšíka - to všechno byly opravdu pojmy. Oni hráli jinak, a bylo to kurva dobrý, jak hráli jinak. A já jsem teď po premiéře Romea zažil krásnej flám, táhnul to celý druhý den a probudil se večer u pana Vinkláře. Tak jsem poslouchal, jak vzpomíná, a z jeho vět jsem cítil skromnost, moudrost a taky radost z toho, že v životě poznal takové herce. Nebo spíš lidi.
Počkejte, vy jste se s kocovinou probudil u něj na Kampě?
Představte si, že mi pak druhý den přinesl mobil, který jsem u něj zapomněl, a ještě něco... On sbírá celý život obrázky, ty jsou pro něj vším. A najednou mi říká: Tady máš ještě ten svůj obraz. A já na něj hned: Pepíčku, my jsme si potykali, ale já vám nemůžu tykat! A co s tím obrazem? On: Je tvůj, řekl jsem ti, ať si nějaký vybereš.
Takže chcete říct, že by to měla být automatická rovnice: skvělý herec rovná se úplně obyčejný člověk?
Záleží na tom, co je to obyčejný. Ale kdyby byl Menšík soustružník, tak to bude machr dílny, ženský a chlapi s ním tam budou sedět a on bude vyprávět vtipy. Ti herci, na které se vzpomíná, byli geniální právě proto, že byli normální. A víte co? Už toho nechme, já asi kecám. Tak se radši přemístíme někam jinam, na jedno, když už jsem se dneska zapomněl...
|
PAVEL LIŠKA |
| Jedenatřicetiletý herec není retardovaný, i když si to kdekdo od dob uvedení filmu Návrat Idiota myslí. Patří k nejvytíženějším hercům mladé generace. Hrál i ve snímcích Divoké včely a Vyhnáni z ráje, ale je hlavně herec divadelní. Vystudoval JAMU a hraje v brněnském HaDivadle, poslední dobou se prosadil i v pražském Národním - tam hraje od ledna Shakespearova Romea. Od léta je ženatý s tanečnicí Kristýnou, o deset let mladší. |
 Herec Pavel Liška. |
 Herec Pavel Liška. |
 Pavel Liška jako Romeo a Kateřina Winterová jako Julie v inscenaci slavného Shakespearova díla, kterou činohra Národního divadla uvádí na scéně Stavovského divadla. |
 Pavel Liška. |
 Pavel Liška. |
 Pavel Liška. |
