Říká se, že na stáří je nejhorší, když člověk vidí, jak mu postupně odchází jeden přítel za druhým. Pociťujete něco podobného?
Je to přesně tak. S každým kamarádem jako by odešel kus mě samého. Hodně to oslabuje.
O vás je známo, že jste si s Miroslavem Horníčkem byli hodně blízcí. Dokonce jste řadu let bydleli v jednom domě. Můžeme o jeho odchodu spolu vůbec mluvit?
Víte, poslední tři roky na tom byl moc špatně. Počítal jsem s tím, že odejde. Ale přesto mě to zasáhlo. Řekl bych, až překvapilo. Člověk je smrtí blízkého vždycky překvapen, i když ví, že přijde. Co víc k tomu říkat?
Jak vy sám zvládáte stáří, když ho máte za svou hereckou kariéru tak nastudováno? Když jste hrál v seriálu Tři chlapi v chalupě starého dědu Potůčka, bylo vám šestatřicet. Od té doby dostáváte převážně role důchodců. Měl byste být výjimečně dobře připraven...
Vidíte, já jsem se vlastně připravoval na stáří už za mlada! Akorát jsem nad tím takhle nepřemýšlel. Možná, že to opravdu zanechalo stopy.
V tom smyslu, že jste čilejší než vaši vrstevníci?
Snažím se udržovat ve formě, jak to jen jde. Tak jednou, dvakrát za týden chodím plavat. A často na procházky. Paměť namáhám tím, že se pořád v divadle učím texty.
Nevadilo vám, že jste ve věku, kdy kolegové hráli svůdníky a hrdiny, představoval důchodce?
Nemělo cenu nad tím přemýšlet. Režisér si vás obsadí podle toho, jak vás vidí on. Původně jsme v šedesátém roce hráli v divadle Dietlovu hru Čtyři z velkoměsta. Tam jsem hrál prvního dědka. Na jejím základě jsem dostal druhého, v televizním seriálu Tři chlapi v chalupě. A pak následovali dědci další a další. Dával jsem si do pusy fajfku, aby se řeč zdála starší. Často jsem v létě jezdil do Křelovic u Pelhřimova a chodil tam do hospody, kde dědci hrávali mariáš. Tak jsem měl pěkně odpozorováno, jak se chovají, jak mluví, jak se pohybují.
Mám rád pořádek
Jaký jste teď děda ve skutečnosti?
Strašný. Mám tři vnuky a dost jsem je rozmazlil. Vždycky přišli a řekli: Dědo, já bych potřeboval to a to. A já zalovil v kapse a obstaral to i tamto. Například nejmladší se rozhodl, že bude hrát na bubny. Tak jsem je koupil. Nejdřív takové lacinější... Na druhé straně si říkám, že je to lepší, než kdyby chtěl peníze na hospodu a na rošťárny. To ať raději hraje v kapele.
Ale já vím, že v ní také hrajete...
To byla recese. Vnuci hrají big beat, takový heavy metal. Já jsem pozounista, a to se k nim moc nehodí. Tak jsme si společně zahráli jen koncert pro pozvané hosty a rodinu.
Z vás musí mít vnuci radost, takový moderní dědeček. Vidím, že máte i mobil. Tomu se hodně lidí ve vašem věku brání. Říkají, že je zbytečný, že nevidí na tlačítka...
Mobil mám rád. Usnadňuje život. Vlak mi ujel jen v počítačích. Vnuci mi to zazlívají, pořád mě chtějí učit s nimi zacházet. Ale na to se už nedám. Je to tím, že počítače k životu nepotřebuji.
Vídáte se s vnuky často?
Dva bydlí s dcerou, ty vídám méně. Třetí, nejstarší, se oženil a bydlí ve stejném domě jako já. V suterénu. Tak tam za ním občas zajdeme. A oni zajdou na oplátku k nám. Manželky si dokonce někdy vzájemně vyvařují.
Neměl jste někdy obavy, že prožijete stáří v domově důchodců? Zastáváte spíše názor, že by se rodina měla o zestárlé a nemocné příbuzné postarat sama, nebo jsou pro vás penziony dobrým řešením?
To víte, že někdy je to nejjednodušší cesta, jak se příbuzného zbavit. Ale je těžké chodit do práce, starat se o rodinu a ještě posloužit starému člověku. Každý případ je jiný, každý člověk nemá stejné možnosti. Vzpomínám si, jak jsme před několika lety natáčeli seriál Pomalé šípy. Děj se odehrával v domově důchodců, já tam hrál, no samozřejmě dědka. Byli jsme mezi jeho obyvateli celé dny, povídali jsme si s nimi. Připadali mi smutní a uzavření. Tehdy jsem si říkal, že bych tam nechtěl žít. Jsem rád, že nás s manželkou rodina navštěvuje, pomáhá nám. Snažíme se udržovat spíše model, že si vzájemně budeme pomáhat.
Jste konzervativní? Kolegové o vás říkají, že například každý den chodíte na obědy domů. Žádný rychlý běh do bufetu, žádné testování nových restaurací?
Víte, že je to opravdu tak? Chodím z divadla domů na oběd každý den. Už to tak dělám čtyřiapadesát let. To byly naprosté výjimky, když jsem na oběd nepřišel. Jen když do toho někdy přišla zkouška nebo jiná povinnost. Mám rád pravidelnost, lad a pořádek.
Einstein, to byla radost
Prý vlastníte vzácnou sbírku autogramů. Řekněte, jak jste se k tomuto koníčku dostal?
Začalo to tím, že k ochotníkům u nás v Pelhřimově často jezdili známí herci. Například hosté z Národního divadla. S bratrem a Jiřím Lírem jsme je vždycky chodili okukovat a nechali si je podepsat. Pak nám to bylo málo a začali jsme si sami o autogramy psát. Nebo jsme zajeli do Prahy a tam herce odchytávali.
To se vám podpisy herců sbíraly dobře, když jste byl mezi nimi...
Tehdy jsem začínal, vůbec mě neznali. Když jsem byl v šedesátém sedmém roce na Expu v Kanadě, dostal jsem lístky na představení Brouka v hlavě a Tanec smrti, ve kterých vynikajícím způsobem hrál Laurence Olivier. Tak jsem se ho odvážil požádat o autogram. Představil jsem se a neprozřetelně řekl, že jsem herec z Československa. On se ptal, v čem jsem hrál, a já řekl, že v těch stejných hrách jako on. Smál se a nechal si z recese podepsat i on mě.
Kolik autogramů máte?
Asi tisíc. Pak jsme sbírku rozšířili na spisovatele, politiky, vědce. Nebylo to jen sbírání. Vždycky, když jsme získali nějaký podpis, snažili jsme se o dotyčném co nejvíc dozvědět, četli jsme jeho knížky.
Ze kterého máte největší radost?
Z Alberta Einsteina. Přečetli jsme si s bratrem v novinách, že momentálně působí na univerzitě v Indii. Tak jsme tam napsali. Dopis se nám vrátil na zpáteční adresu s tím, že už tam Einstein není. Zjistili jsme, že je v Princetonu. Tak jsme napsali i tam. A pak opravdu přišel od Einsteina podpis. Z Princetonu do Pelhřimova. To je radost, ne?
Nemám rád baviče
Pane Lipský, vy jste býval jedním z nejobsazovanějších českých komiků a hrál jste od roku 1945, po celou dobu komunismu. Řekněte, dával jste si velký pozor, abyste ve svých humoristických scénkách nedělal narážky na tehdejší režim a nezpůsobil si nepříjemnosti?
Já hrál především ve scénkách, které nám psali jiní. Autorsky jsem se na nich nepodílel. Ty doby byly různé. V Praze jsem začínal v roce 1945 v tehdejším Divadle satiry. Po Vítězném únoru nám ho zavřeli z politických důvodů. Takže jsem tehdy rád přijal angažmá u ředitele Oty Ornesta v Městských divadlech pražských.
A pak jste si dával více pozor?
Bohužel příliš ne, a tak jsem měl i potíže.
Jaké přesně?
Například jsme vystupovali s takovým satirickým pásmem v Šumperku a v Českých Budějovicích. Bylo o takovém mírně připitomělém vrátném Hlustvisihákovi. To byla tehdy populární postavička, kterou jsem hrál. Tenkrát jsem při představení řekl, že v rámci normalizace se nejmenuji Hlustvisihák, ale Hlustihusák. Taková hloupost! Nespokojený pracující lid mě za to udal. Byl jsem pozván na výslech. Naštěstí dostal případ na starost velmi rozumný vyšetřující soudce a nebyl z toho žádný průšvih. Jenom mi ředitelství Městských divadel pražských udělilo důtku.
Komici se často nemohou shodnout v názoru na to, ve které době se jim bavili diváci lépe. Za komunismu sice nemohli ledacos říkat, ale zase stačila malá narážka na tehdejší režim a lidé se smáli. Teď má publikum mnohem větší možnost si vybrat, na co půjde, čemu se bude smát. Je těžší vyniknout, zaujmout... Jak to cítíte vy?
Měli jsme to jednodušší. Tenkrát lidé opravdu čekali na sebemenší narážku. Čekali, kdy přijde něco, čemu se zasmějí. Po této stránce bylo tehdy lehčí dělat legraci.
Vděčným terčem pro komiky jsou obvykle politici. Se kterým z těch současných je podle vás největší legrace?
Já myslím, že nejkomunikativnější je v tomhle smyslu pan prezident Havel. Už proto, že je sám divadelník, píše veselé věci, a tudíž má i vytříbený smysl pro humor.
Nikdo další?
Ani ne. Kdyby měli politici smysl pro humor, uměli by ho prosadit. Byli by vidět. A oni vidět nejsou.
Díváte se na televizní estrády?
Dívám. Ale jen tak, abych věděl, jaký je stav humoru v České televizi.
A jak ho hodnotíte?
Myslím, že situace není moc valná. Připadá mi to stereotypní. Pro nás psali renomovaní autoři a my ty scénky jen hráli. Někdy mi nepřipadá šťastné, když si dnešní baviči scénky sami píšou. Nemají pak kontrolu, měřítko. A pak, vůbec nemám rád označení „bavič“. Ale nechci, aby to vyznělo, že se mladým nic nedaří. Petr Novotný, Gondíkovi, Suchánek a spol. mají výborné momenty.
Znáte se s touto mladší generací televizních komiků?
S většinou ano. S Petrem Rychlým a Adélkou Gondíkovou hraju na Fidlovačce, s Daliborem Gondíkem a Ťuldou Brouskem v ABC.
Kankán? Troufl bych si
Vaše jméno se objevuje na programech u řady divadelních her a ještě k tomu v několika divadlech najednou. Jste opravdu v takové formě, že vás neunavuje dopoledne zkoušet a večery hrát stejně jako kolegové o padesát let mladší?
Já toho mám tolik! Nevím, jestli mám říct bohužel, nebo naštěstí. Ale ano, naštěstí. V Divadle ABC mám v repertoáru pět komedií - Golem, Charleyova teta, Slaměný klobouk, Jezinky bezinky a Limonádový Joe. Kromě toho hraju na Fidlovačce Tylovu Fidlovačku a Slaměný klobouk. Ovšem ten v úpravě Voskovce a Wericha, zatímco v ABC je to Horníčkova úprava. Donedávna jsem ještě hrál v Karlíně v muzikálu Sny z Nového Yorku...
No právě. Tam jste ještě tančil na jevišti kankán. Pořád byste si na něho troufl?Kdyby si to režisér nějak zvlášť přál, tak to ještě zkusím. Já jsem dříve hrával tak třicet pětatřicet představení měsíčně. Teď to přijde tak třikrát do týdne. Někdy víc, někdy míň. Takže to zvládám. Teď začínáme zkoušet v ABC novou hru, frašku Únos Sabinek. Premiéra má být k těm mým osmdesátinám. Už jsem tu roli profesora hrál třikrát.
Cože? To hrajete počtvrté stejnou roli?
No jo. Akorát jsem si tehdy musel lepit fousy a maskovat se, abych vypadal starší. Teď budu starého profesora konečně hrát, tak jak opravdu vypadám.
Počkejte, baví vás vůbec hrát stejnou postavu? Jaké to je?
Výborné. Už se ji nemusím učit! Jenom jsem si v palici oprášil text. Až jsem se divil, jak jsem si ho pamatoval. Poprvé jsem ji hrál v padesátém sedmém v režii Bedřicha Vrbského. Pak po sedmi letech v režii Oty Ornesta. A v osmaosmdesátém ve Zlíně.
Je něco, co byste si k osmdesátinám přál dostat?
Napadá mě jenom věc, která zní banálně. Samozřejmě zdraví. Opravdu to nejde říct jinak. Také bych si asi přál nějakou pěknou roli. V divadle mám teď Únos Sabinek, tak třeba něco pořádného v televizi a ve filmu. Ale jinak mám z těch narozenin spíše hrůzu.
Proč? Kolegové určitě chystají velké oslavy. Když vám bylo pětasedmdesát dostal jste v karlínském divadle dvanáctikilového krocana. Tak teď se určitě máte na co těšit.
Možná, že na dvacetikilového. Mezi herci bývají velké oslavy zvykem. Ale já to nemám rád. Přímo přitom trpím.
|
Lubomír Lipský |
| 19. dubna mu bude osmdesát let. Narodil se v Pelhřimově, s rodiči i bratrem hrál ochotnické divadlo. Vystudoval gymnázium a několik semestrů Divadelní vědy a estetiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Spolu s dalšími ochotníky z Pelhřimova začali v roce 1945 hrát profesionálně v Divadle satiry na Malé Straně. Po roce 1948 bylo zavřeno. Lubomír Lipský dostal angažmá v Městských divadlech pražských, kde působil až do důchodu. Patří k nejobsazovanějším českým hercům. V divadle hrával měsíčně až pětatřicet představení. Popularitu mu přinesla v roce 1960 role v televizním seriálu Jaroslava Dietla Tři chlapi v chalupě. Vystupoval v rozhlasových scénkách a televizních pořadech. V archivu České televize je u jeho jména uvedeno přes pět set pořadů, ve kterých hrál. V roce 1997 dostal Cenu Thálie za roli Billyho Kippa v muzikálu Sny z Nového Yorku. Hrál v pětašedesáti filmech, mezi nejznámější patří Císařův pekař, Cirkus bude, Zločin v dívčí škole, Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Šest medvědů s Cibulkou, Tři veteráni, Saturnin. Lubomír Lipský je pětapadesát let ženatý. Jeho syn Lubomír byl filmový režisér, zemřel na zástavu srdce. Dcera Tatjana je novinářka a překladatelka z hindštiny a angličtiny. Má tři vnuky. Jeho bratr Oldřich Lipský, který zemřel v roce 1986, byl úspěšným režisérem. Stojí například za filmy Adéla ještě nevečeřela, Limonádový Joe, Marečku, podejte mi pero. |
 Herec Lubomír Lipský převzal na festivalu Novoměstský hrnec smíchu cenu za dlouholetý přínos české komedii z rukou nově zvoleného prezidenta festivalu Pavla Zedníčka. (12. října 2002, Nové Město nad Metují). |
