První rozhovor z roku 1968 dělal s malířem estetik a teoretik Josef Hlaváček, jeden z našich největších odborníků na konstruktivní umění. Ten poslední je z rok staré Revolver Revue.
Ve všech čtyřiadvaceti interview se Sýkora jeví jako velmi racionální umělec, který dokáže o svém díle mluvit v teoretických i kunsthistorických souvislostech. Navíc se ve většině rozhovorů objevuje několik klíčových témat, která se vinou Sýkorovu tvorbou.
Editoři knihy Pavel Kappel a Sýkorova manželka Lenka publikaci chytře opatřili rejstříkem, který tato témata třídí.
Tři rozhovory v knize jsou výjimečné – úvodní mezi Sýkorou a Josefem Hlaváčkem, který má v Sýkorově rukopise dvacet stran, a závěrečný s rodinným přítelem Vladimírem Drápalem. A konečně interview, na němž pracoval Vítek Čapek několik roků v polovině osmdesátých let a který jak Sýkora, tak Čapek neustále přepisovali a zpřesňovali. A je to ostatně asi i nejcitovanější rozhovor se Sýkorou.
Sítotisk Zdeňka Sýkory z knihy Poezie-struktury-linie
Rozhovory v knize se netýkají jenom malířova díla, ale i jeho vztahu s manželkou, která je mladší o čtyřicet let a poslední čtvrtstoletí tvoří spolu s ním. "Linie jsou naše děti," tvrdí Sýkora.
Poslední soud v Paříži
Ostatně jako o svém dítěti mluví i o slavném obrazu Poslední soud, třímetrovém plátně složeném ze čtyř částí, které je kromě Kupkova díla jako jediný zástupce českého umění vystavený ve stálé expozici pařížského Centre Pompidou.
Sítotisk Zdeňka Sýkory z knihy Poezie-struktury-linie
Kurátoři se před patnácti lety rozhodovali, zda v Paříži vystavit tohle dílo, nebo Sýkorovu mladší Linii 220. "Rozhodli jsme se, že do světa pošleme to starší dítě," říká v rozhovoru Zdeněk Sýkora s tím, že právě obraz z poloviny osmdesátých let je dokladem toho, že i přes totalitní poměry vznikala v bývalém Československu originální díla.
