Divadlo v Dlouhé zinscenovalo těžké dílo excentrického myslitele začátku minulého století Ladislava Klímy. Lidskou tragikomedii, již pozapomenutý filozof v závěru života diktoval své družce z nemocniční postele, dlouho považovali za nezdramatizovatelnou. Až zkraje 90. let se to podařilo Arnoštu Goldflamovi v HaDivadle. Režisérka Hana Burešová a dramaturg Štěpán Otčenášek nyní Klímovu myšlenku o třech setkáních v rozmezí třiceti a pětadvaceti let převedli na pražskou scénu.
„Člověk se lekne, spatří-li po letech lidi, kteří v jinošství vzbuzovali největší naděje,“ zní myšlenka, kterou Klíma svému dílu vetkl.
Čtveřici čerstvých maturantů, kteří si halasně rozprávějí o svých plánech, hodnotí jejich realizaci a pak už jen bojují s výsledky, předvedli Jan Vondráček, Miroslav Táborský, Miroslav Hanuš a Martin Matejka jako pitoreskní postavičky, čtyři archetypy. Diváci uvidí alkoholem ničeného básníka Pulce, pod pantoflem úpícího milovníka žen Shoře, zprvu úspěšného blahobytného politika Obnose a vetchého profesora Kantorka. Herci vhodně přehrávanými výkony vytvářejí srozumitelné figurky, které jen podtrhují Klímovu kritiku šosáctví a malosti. Tragické postavy dobře balancují na hraně komedie a vlastně tak dostávají samotnému názvu hry.
Pátý příchozí, tajemný Odjinud (Marek Němec), který s myšlenkou setkávání po letech přijde, se vymyká nejen vzhledem, ale i chováním. Jeho kníratá postava v prvním dějství připomene autora samého, Klíma ho ostatně zamýšlel jako své alter ego. Ve druhém se Odjinud zjeví v mefistofelské podobě a se čtyřmi již různě společensky postavenými spolužáky účtuje.
Lidská tragikomedieDivadlo v Dlouhé premiéra 21. března 2015 režie: Hana Burešová hrají: Jan Vondráček, Miroslav Táborský, Miroslav Hanuš, Martin Matejka, Marek Němec, Magdalena Zimová, Veronika Lazorčáková, Vlastimil Zavřel, Tomáš Turek, Jan Meduna a další |
Právě závěr druhého dějství představuje absolutní vrchol hry. Snoubí se v něm klímovské nekompromisní myšlenky se skvěle řešenou vizualizací a hudbou. Dílo zde až s hororovou kadencí střílí do diváků neopakovatelnou atmosféru, což v kontrastu s dosavadním civilním pojetí hry obzvláště vyniká.
Třetí, částečně improvizovaná část, kdy se staříci za mihotání večerních stínů náhodně potkávají na místě zmizelé hospody, však už bohužel takovou sílu nemá. I tak v Dlouhé připravili silné divadlo se skvělými výkony, vhodně využitou projekcí a originální scénou, které zatím patří k tomu nejzajímavějšímu z právě probíhající sezóny.
