Němečtí H-blockx jsou jednou z mála ne-anglických skupin, které uspěly v netečné Británii i v Americe. "Je skvělé být v americké hitparádě a koncertovat v Británii, ale nás nejvíc těší, že jsme si dokázali, že německá kapela může oslovit angloamerické publikum," tvrdí kytarista Dave Grave. Kvintet, který mixuje prvky punku, grunge, rapu, trip hopu či hard coru, zabodoval za mořem před čtyřmi lety hned se svým debutem Time To Move; za druhou desku Discover My Soul byl dokonce nominován na ceny MTV. Aktuální titul se jmenuje Fly Eyes a kapela jej dnes představí v pražském Paláci Akropolis.
Čím si ten zámořský úspěch vysvětlujete?
Měli jsme štěstí; bez toho se neprosadí ani ten největší talent. A stejnou měrou je to dáno tím, že jsme schopni brát si inspiraci z nejrůznějších stylů, mísíme je s naším pohledem - a tak vzniká něco osobitého. Crossover odlišných žánrů a do značné míry i stylů je podle mě jediná cesta vpřed. Hrát dneska čistý rock, pop, blues, jazz nebo cokoli jiného je ztráta času a energie: jednotlivé oblasti jsou vyčerpány. Jako kdyby lidé byli samotných rajčat, paprik a okurek přesyceni, ale míchaný zeleninový salát si pořád s chutí dají.
Co považujete ve vaší hudbě za specificky německé?
Obávám se, že německá hudba byla skutečně specifická naposledy za časů Richarda Wagnera, od té doby je to více či méně vědomé podléhání vlivu angloamerické kultury. Je to pochopitelné, protože Německo, podobně jako třeba Francie, Polsko, Belgie, Rakousko nebo Česká republika, nikdy neudávalo tón moderním hudebním trendům. To ovšem neznamená, že bychom nemohli mít vlastní pohled na hudbu, opřenou o naše osobité prostředí. Skupina Kraftwerk byla v polovině 70. let velmi osobitou, a přitom naprosto německou kapelou. Takže pokud se ptáte, co je v hudbě H-Blockx německé, pak prvky německé elektronické scény.
Z Německa se u nás uchytila hudba typu Modern Talking, Bad Boys Blue a Kelly Family. Nakolik je pro vás snadné prosadit se doma při takovéhle konkurenci?
Myslel jsem, že se budeme bavit o hudbě! Ne o estrádních loutkách se strhanými obličeji a úlisnými pohledy pedofilů jménem Modern Talking. Tahle ostuda německé kultury nemá s hudbou nic společného; to není konkurence pro žádnou skutečnou kapelu - leda pro porouchaný soustruh v automobilce. A možná i ten tím urážím.
Čím si ten zámořský úspěch vysvětlujete?
Měli jsme štěstí; bez toho se neprosadí ani ten největší talent. A stejnou měrou je to dáno tím, že jsme schopni brát si inspiraci z nejrůznějších stylů, mísíme je s naším pohledem - a tak vzniká něco osobitého. Crossover odlišných žánrů a do značné míry i stylů je podle mě jediná cesta vpřed. Hrát dneska čistý rock, pop, blues, jazz nebo cokoli jiného je ztráta času a energie: jednotlivé oblasti jsou vyčerpány. Jako kdyby lidé byli samotných rajčat, paprik a okurek přesyceni, ale míchaný zeleninový salát si pořád s chutí dají.
Co považujete ve vaší hudbě za specificky německé?
Obávám se, že německá hudba byla skutečně specifická naposledy za časů Richarda Wagnera, od té doby je to více či méně vědomé podléhání vlivu angloamerické kultury. Je to pochopitelné, protože Německo, podobně jako třeba Francie, Polsko, Belgie, Rakousko nebo Česká republika, nikdy neudávalo tón moderním hudebním trendům. To ovšem neznamená, že bychom nemohli mít vlastní pohled na hudbu, opřenou o naše osobité prostředí. Skupina Kraftwerk byla v polovině 70. let velmi osobitou, a přitom naprosto německou kapelou. Takže pokud se ptáte, co je v hudbě H-Blockx německé, pak prvky německé elektronické scény.
Z Německa se u nás uchytila hudba typu Modern Talking, Bad Boys Blue a Kelly Family. Nakolik je pro vás snadné prosadit se doma při takovéhle konkurenci?
Myslel jsem, že se budeme bavit o hudbě! Ne o estrádních loutkách se strhanými obličeji a úlisnými pohledy pedofilů jménem Modern Talking. Tahle ostuda německé kultury nemá s hudbou nic společného; to není konkurence pro žádnou skutečnou kapelu - leda pro porouchaný soustruh v automobilce. A možná i ten tím urážím.
