Za posledních pět let navštívili manželé Konvalinovi celou řadu pro tuzemce zajímavých států. Na výstavě jsou instalovány fotografie z Barmy, Indonésie, Thajska, Malajsie, Srí Lanky, Indie, Nepálu, Tibetu, Sýrie, Jemenu, Spojených arabských emirátů, Chile, Kostariky a Jihoafrické republiky. Téměř sto barevných fotografií je doplněno předměty, oblečením a hudbou typickou pro příslušnou lokalitu.
Na fotografiích Z jiného světa jsou zachyceni obyčejní lidé v běžných životních situacích. Výstava vznikla pod záštitou generálního ředitele Českého rozhlasu Václava Kasíka a je příspěvkem k roku, který OSN věnovala dialogu civilizací. Projekt je doplněn doprovodným programem v podobě besed na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu a promítáním diapozitivů každý čtvrtek v Národním technickém muzeu.
Rozhovor s Miroslavem Konvalinou
Miroslav Konvalina je vedoucí redakce zahraničního zpravodajství Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu a jeho manželka Markéta Konvalinová je amatérskou fotografkou a etnografkou.
Jak se zrodil nápad uspořádat výstavu z vašich cest?
Zahraniční redakce Českého rozhlasu má řadu osobností, které vydávají knížky ze svých cest a ze svých pobytů - zejména zpravodajové, ze kterých zmíním třeba Pavlu Jazairiovou, Jana Šmída, Davida Šťáhlavského a další. Touhou každého cestovatele není jen připravit rozhlasové reportáže, ale také něco, co by mělo trvalejší hodnotu. Také nás trochu mrzí, že nejsme schopni zprostředkovat vizuální prožitek. Tím pádem jsme chtěli buď vydat knížku, nebo udělat výstavu. Nakonec jsme k tomu byli tak trochu přinuceni, protože po pěti letech cestování jsme měli většinu fotografií a etnografických předmětů utajenou doma. Řada lidí věděla, že tato poměrně velká sbírka existuje a k výstavě jsme byli posléze vyzváni Národním technickým muzeem. V tu dobu začala vznikat výstava, která původně měla být na úrovni fotografií vyvěšených na panelech, ale nakonec se zrodil velký projekt. Výstava získala celkový námět a zároveň se ji podařilo posunout do multimediální formy. Máme dvě mluvící fotografie, kde fotka vypovídá nejen barevným obrazem, ale také pod ní běží záznam, který jsme natočili přímo na místě, většinou v chrámech - jednou v Barmě a jednou v Tibetu.
Na co jste při sestavování výstavy kladli důraz?
Řekli jsme si, že chceme, aby celý projekt vypovídal spíš o zemích samotných, než o tom kdo fotografie pořizoval, o jeho fiktivních pocitech a zážitcích. Zároveň ale chceme, aby to byla výpověď přístupná co nejširšímu publiku. Naším záměrem nebylo zobrazovat utrpení, ale chtěli jsme využít toho, že Markéta fotí daleko raději ženy, děti nebo běžné denní rituály. Rozhodli jsme se uspořádat výstavu, která bude srovnávat jednotlivé kultury vedle sebe, ale zároveň bude mít jedno společné - bude zobrazovat život obyčejných lidí (tradice, náboženství, zvyky) a dokumentovat ji budou originální předměty.
V Národním technickém muzeu proběhne každý čtvrtek doprovodný program. Co může návštěvníkům nabídnout?
Každý týden jsme se rozhodli věnovat určité zemi nebo oblasti. Začali jsme Tibetem, kdy jsme nejprve v rozhlase v pořadu Mikrofórum rozpoutali bouřlivou diskusi, jestli se má Tibet otvírat turistům a návštěvníkům nebo ne. Na to pak naváže promítání. Vždy jde jakoby o reportéra z jiného světa. Jednou to byla Zuzana Ondromišiová o Tibetu, podruhé to bude Pavla Jazairiová o Egyptě dále Břetislav Tureček z Práva o Pákistánu. Rádio vždy odstartuje určité téma a na to pak naváže osobní setkání s promítáním diapozitivů, aby lidé měli možnost se sami zeptat. Doufáme, že přijdou i další reportéři z jiného světa a budou tak vznikat taková neplánovaná setkání. Jedním z hostů je také zpravodaj Českého rozhlasu z Francie z první poloviny devadesátých let ředitel Orientálního institutu Zdeněk Müller.
Byli k vám lidé opravdu tak přátelští, jak popisujete hned v úvodu výstavy?
Asi jsme měli extrémní štěstí. Přijeli jsme ale už dobře informovaní od krajanů, obchodníků či diplomatů, kteří nám již zemi trochu otevřeli a varovali nás před určitými nástrahami. Pak jsme si naplánovali cestu tak, abychom se vyhli základním chybám. Samozřejmě, že jsme měli několik negativních zážitků, ale naopak si myslím, že čím dále od civilizace, čím dále od turistů, tím jsou lidé otevřenější a jsou ochotni se s vámi podělit o své prožitky. Jedeme tam hlavně načerpat to, co příslušná země nabízí, proto se snažíme potlačit vlastní pocity.
Která země vás nejvíce oslovila?
Úplně nejvíc osloví vždy ta poslední, do které se člověk zamiluje. Pro nás to byla Barma, kde žijí usměvaví otevření lidé. Náboženství jim zde pomáhá překonávat všechny strasti, které Barma zažívá. Na druhou stranu jsou země, na které nemůžeme zapomenout, například Jemen, který je turistům uzavřený. O to více jsou zde lidé vřelejší. V Jemenu se najdou místní obyvatelé, kteří nosí zbraně či zakřivené dýky za pasem, ale přesto jsou to lidé velmi otevření a přátelští. Našli jsme tam dokonce jednu českou krajanku, která se do Jemenu kdysi vdala.
 Barma - dáma s doutníkem |
 Jemen - rybář |
 Nepál - svatý muž |
 Tibet - mniši |
 Veselí v Nepálu |
 Barma |
