Hollywoodský přepis Smím prosit? zrodil v internetové debatě filmových fanoušků dokonce výkřik "Nejhorší remake japonského filmu od dob Godzilly!".
Tak strašné to však není, i když ke zrození nové verze vedly nepokrytě počty. Japonský originál vydělal ve Státech devět milionů, kdežto americká kopie už šedesát milionů dolarů a její prodej má širší záběr než film předchozí. Marnost nad marnost: skvělý Kôji Yakusho sice vládl téhle roli první, leč teprve Gere v ní bude tančit všude od Aljašky po Tokio.
Navíc by bylo nespravedlivé ohrnovat nad Gerem nos jen proto, že je mezinárodně proslulejší a líbivější. Původní podobu hrdiny na prahu krize středního věku sice posunul o pár let blíž důchodové hranici a jeho skrytější kouzlo nahradil svým vnějším šarmem, nicméně v roli zralého gentlemana, jenž počne na zapřenou dělat sladce trhlé nesmysly, je ve svém živlu – rozhodně roztomilejší než coby neprůstřelně závažný akční hrdina.
Pánové tvorstva ztrácející důstojnost při klopýtání na parketě vůbec představují vděčnou podívanou, zvláště když režisér Peter Chelsom vybral výrazné, ač modelové typy: dojemného tlouštíka, siláckého mladíčka či usedlého ouřadu s pleší, který v práci předstírá chlapskou vášeň k fotbalu a tanci se věnuje tajně v křiklavém převleku za ďábla s bujnou hřívou.
Čistě typově jsou odstíněny i ženské postavy: postarší učitelka tance, která si pochvalný úsměv tajně udržuje alkoholem, či robustní Bobbie přezdívaná Bobinátor, postrach partnerů. Z figurkářské mozaiky doplněné ještě soukromými detektivy, jež si najme hrdinova zmatená manželka, se postupně vyvine docela družná zábava.
Změnila se však dívka, jejíž silueta v okně přiláká hrdinu do tanečních kurzů. Jennifer Lopezová sice tančí pěkně a nezapomíná uplatnit své obdivované pozadí, jenže není to ona éterická krása téměř snové bytosti z japonské verze – tady se smyslnost dráždí na doraz.
Logicky chybí též motiv, který originálu dodával půvab zakázaného ovoce, fakt, že taneční držení coby kontakt muže se ženou považují Japonci za neslušné. A teskná touha ještě jednou, třeba naposled něco změnit na plíživé každodennosti stárnutí se po americku zbytečně vysvětluje vnitřními monology nebo přelévá obecným smírem rodinné komedie typu Marečku, podejte mi pero – v tomto případě lakýrky.
Naopak taneční scény Hollywood opravdu umí, ať zatáhne tatíky znalé několika kroků waltzu na teenagerovské disko, sestříhá "průlet" tréninků až k noční lekci vášnivého tanga nebo vyhrotí napětí taneční soutěže s jejími zářivými vrcholy i pády. Přesto si neodpustí slovní výklady toho, co dokáže tak samozřejmě sdělit obrazem i pocitem: objevené, znovunabyté i sdílené radosti z tance.
