Jeho básně jsou často psané hovorovým jazykem a vyprávějí o zkušenostech jeho rodičů – ruských imigrantů – o dělnících i životě v rodném Detroitu.
Český čtenář zná jeho tvorbu z prestižní antologie americké poezie Dítě na skleníku. Levine byl hostem Letního programu tvůrčího psaní na FF UK v Praze.
Kritika vás s oblibou charakterizuje jako básníka pracující třídy. Souhlasíte?
Nálepky nemám rád. Získal jsem ji patrně proto, že patřím mezi několik málo básníků systematicky píšících o každodenní práci. Tolik naší poezie se věnovalo přírodě a tak málo městu; tolik jí zachycovalo život v předměstích a psychologické problémy na úkor otázek ekonomických. A já se vždy zabýval hospodářstvím, spravedlností a nechutnostmi kapitalistického útlaku, tím, co kolem sebe vidím pořád, a v tomto smyslu se Amerika nezměnila.
Vaše tvorba je často srovnávána s tvorbou beatniků, s díly Allena Ginsberga a Garyho Snydera. V čem spatřujete shody?
S oběma se cítím spřízněn v tom, že jsme všichni tři rebelovali proti elitistické americké poezii, která tehdy vládla Americe. A oni dva její sevření tvorbou i životy prolomili, přičemž Ginsberg se navíc stal mnohem slavnějším než další básníci jako James Merrill nebo i Robert Lowell. Ten Ginsberga a Snydera nazval syrovými. Používal dva termíny, vaření a syroví básníci, přičemž syroví byli ti špatní, neopracovaní.
Často píšete o Detroitu, metropoli amerického automobilového průmyslu, kde jste se narodil. Jak se město vyvíjelo v době vašeho dětství a mládí?
Když mi bylo šest sedm let, v období hospodářské krize, silně jsem si uvědomoval chudobu kolem sebe. Táta zemřel, když mi bylo pět, maminku nechal s třemi dětmi, naštěstí našla práci stenografky. V porovnání s jinými dětmi, které neměly v zimě na ponožky či kabáty, jsme žili slušně. Koncem 30. let však začala válečná výroba a útok na Pearl Harbor proměnu města dokončil: zatímco koncem 30. let jsem kamarádil s dětmi utečenců z Československa, Německa, Rakouska nebo Maďarska, s novými pracovními příležitostmi ve válečném průmyslu proudily do Detroitu davy lidí z amerického Jihu. Najednou tady byla plná zaměstnanost, navíc v Detroitu přistávaly lodě z celého světa. A přes řeku, v Kanadě, cvičilo Královské letectvo; dorazily k nám také exotické skupiny námořníků z Francie a Sovětského svazu a ti všichni společně s britskými piloty o víkendech zaplavovali město. I když jsem byl mladý, všeho jsem se účastnil a musím přiznat, že se mi to strašně líbilo.
V rozhovorech zdůrazňujete, jak často jste se tehdy setkával s projevy antisemitismu. Můžete uvést příklady?
Na předměstí Detroitu, ve čtvrti Royal Oaks, působil katolický kněz, který Židy obvinoval téměř ze všeho, a každou neděli kázal v rádiu – mimoto byl též přesvědčeným rasistou a přímo nenáviděl černochy. Kluci, kteří byli o něco větší než já, pak na mě pokřikovali, že jsem zabil Krista nebo že jsem Židák. Když mi bylo šestnáct sedmnáct, rozhodl jsem se, že se budu bránit. S bratrem-dvojčetem jsme začali trénovat s amatérským mistrem Spojených států v boxu v kategorii lehké váhy. Třikrát týdně jsme chodili boxovat, a třebaže jsme nevynikali, stačilo to, abych se postavil chlapcům, kteří mě uráželi. Nikdy jsem žádnou šarvátku nevyprovokoval, ale také jsem z nich neutíkal. Ano, stal jsem se agresivnějším a později mě to mrzelo, ale tehdy to byla jakási ochranná maska.
Je podle vás antisemitismus problémem i v dnešních Spojených státech?
Kdybych měl srovnávat, tak skoro vymizel. Vybavuji si zážitek z roku 1958, kdy jsme se přestěhovali do kalifornského Fresna. Tam existovaly takzvané omezující dohody: při koupi domu v určitých čtvrtích jste se museli zavázat, že ho neprodáte Afroameričanovi, Židovi ani nikomu, kdo žil v otomanské říši. Což vylučovalo všechny Armény, kterých tehdy ve Fresně žilo docela hodně. Záhy se však ty dohody začaly porušovat a dnes se mi nezdá, že by nám hrozilo něco podobného. Ale musím dodat, že obdobnou netoleranci by mohli rozdmýchat pravicoví křesťanští fundamentalisté, kteří vynesli do Bílého domu Bushe. Nicméně blázny tohoto druhu jsme v Americe měli po celý můj život a asi je budeme mít stále.
Jste jedním z nejvýznamnějších amerických literátů. Jak vidíte dnešní Ameriku?
Uvedu příklad: nedávno mě vezl z letiště na Manhattan taxikář, přistěhovalec z Ruska, kterého anglicky doučovaly jeho děti. Řekl jsem mu: Podívejte se kolem, jsou tu lidé z celého světa – Asiati, Hispánci, Afričané, není to báječné? A on: "Moc imigrantů." Představoval si, že se za ním zavře brána hned poté, jakmile se sem dostal. Odvětil jsem, že i mí rodiče imigrovali z Ruska, a kdyby za sebou zavřeli bránu, on by se sem už nedostal! Rozčilil jsem se, protože právě v té různorodosti vidím ohromnou sílu naší země. Bez dalších imigrantů by se Amerika stala tím, čím se už ostatně stává: velice provinční zemí.
Když jsem vyrůstal, věřil jsem tomu, co mě učili rodiče – že Amerika je mimořádná země. A pro ně skutečně byla, neboť v západoruském štetlu zažili perzekuci a bídu a Amerika pro ně představovala splněný sen. Tento pocit jsem však už dávno ztratil – pod dojmem kupříkladu mučení na americké základně na Kubě, v Guantánamu, které mi připomíná události, jež se odehrávaly v Itálii za Mussoliniho nebo na gestapu. Jako by z nás byl další stát, který sní o impériu, a to nás může zničit.
