RECENZE: Show umí, na hudbu měl Leoš Mareš hosty a stejně nepřesvědčil

Leoš Mareš si loni dopřál „jediný koncert v životě“ v pražském Foru Karlín, pak přidal druhý a letos rovněž nadvakrát přivezl opulentní program do O2 areny. Po vizuální a organizační stránce to byl majstrštyk, který by mohly závidět i cizí produkce. Jen poslouchat moc nebylo co.

Moderátorská hvězda si do pražské O₂ areny vzala živou kapelu, na několik písní dokonce kompletní orchestr, pěknou řádku pěveckých hostů a scénu, jaká se nevidí denně. Skutečně, kdo toužil po jedinečné show, ten ji dostal.

Problém je, že Leoš Mareš není zpěvák (což ochotně dokázal v první sloce závěrečné skladby Máma od Lunetic) a vlastně ani raper, na to své texty odříkává příliš bez výrazu. A co víc, jeho skladby jsou takové rýmovánky, které vzbuzovaly minimálně povytažené obočí už v době vzniku a rozhodně dodnes neuzrály. Přirozeně, že Marešovi fandové je mají rádi a asi si večer užili i po této stránce, ale upřímně – vybudovat skvělý koncert na písničkách ve stylu Pec nám spadla, to prostě nejde.

Leoš Mareš

50 %

Autor: Leoš Mareš

Místo konání: O2 arena, Praha

24. dubna 2018

Na druhou stranu, Mareš je eso coby moderátor a showman. Téměř vždy, když mezi písničkami mluvil, mělo to švih a vtip. V jednu chvíli sebral pánům, kteří přišli zametat konfety z pódia, koště a pařil s ním jako s kytarou. Jindy zmizel do zákulisí, odkud se do ticha ozvalo: „Prosím vás, já se ještě převlíkám, pojďme to vyplnit, co se tak v O₂ areně zpívá? Jóoožin z bááážin… tak, ještě sáčko!“

Stejně tak pobavil, když v závěru koncertu dostal na jeviště trabant a následně jej musel odtlačit zpátky za asistence sličných tanečnic.

Dobrá estráda, slabá hudba

S fanoušky si potřásal rukama, v jednu chvíli vyběhl na tribunu a prodíral se diváky, tu přišlo objetí, tam polibek, anebo vzal dítě do náručí. Takové ty okamžiky, které si věrní příznivci budou pamatovat navěky. Fanouškovská žádost o ruku i narozeninové blahopřání mamince byly lehce z kategorie kýče, ale dělá to leckdo, tak proč by si to nedopřál i Mareš na jednom z mála koncertů ve svém životě.

A narozeniny, které paní Marešová slavila přímo v úterý, navíc zavdaly příčinu k tomu, aby se jako poslední hosté na scéně objevili i skuteční Lunetici, právě s písní Máma, kterou Leoš tak snaživě a falešně rozezpíval.

Co se hlavní hvězdě večera vytknout nedá, je zvučnost hlasu. Rozumět bylo Marešovi každé slovo (což pravda při kvalitě textů není zrovna výhoda) a takový Pavel Callta, který se z hostů objevil na scéně jako první, s ním v tomto ohledu prohrál na body.

Následovaly Tereza Kerndlová či Helena Zeťová. Albert Černý nastávajícím snoubencům z publika zazpíval Coldplay, svůj první stotisícový honorář převzal slovenský účastník SuperStar Ladislav Angyal. Spíš jako frajeřina než funkční součást koncertu se jevilo angažmá operního pěvce Adama Plachetky, které Mareš okomentoval slovy – přiletěl z New Yorku na 57 sekund trvající vystoupení.

Ale pelmel hostů byl celý tak trochu navíc a jen díky němu čněl fakt, že byla show dobrá, leč její podstata se trochu ztrácela. Marná sláva, jako estráda to bylo nedostižné. Jako koncert, a tak byla akce inzerována, to ani plejáda zpěváků nemohla vytáhnout nad průměr.