„Porod do příběhu desky nakonec skvěle zapadl,“ zamýšlí se Lenka Dusilová nad hotovou nahrávkou předtím, než ji s Baromantikou odešlou po skoro roční práci do výroby. Název V hodině smrti jí v tom kontextu nepřijde nijak děsivý. Smrt totiž v případě nového alba neplatí doslovně, ale jako metafora.
„Porod je svým způsobem nějaká smrt, alespoň tak, jak ji na desce chápeme. Končí předešlý život a začíná nový. Člověk začne vnímat věci jinak. Pro ženskou je to silná transformace, skrze ni si uvědomí spoustu věcí, které se týkají vnitřního prožitku i vnějšího světa, a jak ho člověk žije,“ vysvětluje Dusilová, že se V hodině smrti její Baromantika nemotá kolem umírání.
„Pro mne je ta deska nakopnutí, aby se člověk nebál projít tmou, měnit věci, poprat se s dogmaty, s vlastní povahou, aby se mohl pohnout z místa,“ říká Dusilová o nahrávce, kterou vrcholí její přeměna z rockové písničkářky v jednu z nejzajímavějších představitelek nezávislého popu u nás.
Že se nebojí experimentu a rozkrývání složitějších pater hudby, ukázala už na „první“ Baromantice, k jejíž přípravě přizvala tým hudebníků z různých oblastí. Již po prvních společných koncertech bylo zřejmé, že nepůjde o jednorázovou spolupráci, protože s lidmi jako pianistka a skladatelka Beata Hlavenková nebo Patrick Karpentski a Viliam Béreš z Toxique v týmu kreativní jiskření přesahuje mantinely producentské zakázky.
I když deska V hodině smrti vyjde jako sólovka Lenky Dusilové, zpěvačka sama ji vidí mnohem víc jako kolektivní dílo. „Ta deska je pro mne v mnoha ohledech luxus, protože ji tvoříme jako spoluautorský tým. Hodně jsem si ulevila. U předchozích nahrávek jsem většinou znala každé zákoutí a prožívala jsem do detailu proces nahrávání,“ vysvětluje, jak se jí na desce díky novému přístupu uvolnily ruce i uši, aby měla „čas pořádně se soustředit na muziku“.
„Mám kolem sebe lidi, k nimž mám velkou důvěru. Shodneme se vkusem a vím, jak moc dobří jsou v tom, co dělají. I proto jsem se tentokrát víc cítila jako interpret,“ říká Dusilová. Výsledek označuje za „kolektivní generační výpověď spoluautorů, kteří vnímají tuhle dobu a prožívají si krizi středního věku nebo se k ní třeba jen blíží“.
Producent Milan Cimfe, Lenka Dusilová a jedna z autorek Baromantiky Beáta Hlavenková při práci na nové desce.
„Pro mne byla výzva napsat písničky na popovou desku. Nikdy dřív jsem to nedělala,“ přiznává jedna ze spoluautorek desky Beata Hlavenková, která vychází ze světa jazzu, kde platí jiná pravidla. „Baromantika funguje tři roky, už jsem tím načichla, začala se o spoustu věcí zajímat. To, že můžu psát pro Lenku, je luxus a výhra,“ míní Hlavenková, která na desce i zpívá.
S Kollerem i Bártou
Skutečnost, že si muzikanti kolem Lenky Dusilové ověřili, jak si autorsky sednou, dovedou se i doplňovat a vědí, co od sebe čekat, je důležitá pro vnitřní vývoj Baromantiky. Na výsledku je patrné, že to mělo i vnější efekt. Nová deska je v dobrém smyslu slova o dost srozumitelnější a písničkovější.
„O určité srozumitelnosti jsme mluvili. Ale rozhodli jsme se skladby zjednodušovat jen do té míry, kterou nám vkus dovolí,“ uvádí Hlavenková. Dusilová s ní souhlasí: „Chtěli jsme, aby věci víc plynuly, na první Baromantice jsme hudební krajiny často zastavovali a znovu navazovali.“
Stejně jako na první Baromantice hrají i na nové desce důležitou úlohu hosté. Jednu z nejpůsobivějších skladeb Mayday Dusilová nazpívala s písničkářem Justinem Lavashem. A povedené jsou i netradiční duety. „S Danem Bártou jsem se už pěvecky potkala v projektu Acuo. Moc ho obdivuju, jako zpěvák je strašně silný a hodně daleko. O společné písničce jsme se bavili už dříve, ve své skladbě to dokázal proměnit v realitu Patrick Karpentski,“ popisuje Dusilová první ze spoluprací, již podbarvuje neklidný elektronický rytmus.
Po letech si na nahrávce zazpívala i s Davidem Kollerem. „I s ním jsme o společné písničce uvažovali už dlouho. Máme spolu dost zásadní minulost. David mě zval na svoji desku, ale tehdy jsem s tou skladbou nerezonovala,“ popisuje Dusilová, která se po Kollerově boku nedávno objevila i jako host comebackového turné Lucie.
„Brala jsem to jako luxusní dárek,“ vzpomíná na plné haly. A na poznámku, že do nich se asi se svým současným, náročnějším repertoárem nepodívá, reaguje Lenka Dusilová smíchem: „No to by bylo překvápko! Ale myslím, že by to znělo dobře!“
