Někdy to slyšel asi každý: za první světové války čeští vojáci všechno odšvejkovali, a jakmile mohli, hned přeběhli k Rusům. Utíkaly celé pluky, některým hrála do pochodu i plukovní kapela.
Hodně z toho je lež. Tuhle legendu, kterou už za války nastartoval příběh 28. pluku "Pražských dětí", rozbíjí Josef Fučík v knize Osmadvacátníci.
Vyhovovalo to všem
Tuhle propagandistickou hloupost, šířenou oficiálně za první republiky i později za komunistů, najdete dokonce v polistopadových učebnicích, tak se nám zažrala pod národní kůži. Důvody jsou zřejmé: po roce 1918 v Československu zapadala do oficiální mytologie o bourání zpuchřelého žaláře národů.
Legenda o věrolomnosti a zrádnosti českých vojáků vyhovovala i v Rakousku, neboť poskytla alibi k porážce. A nakonec se jí s radostí chopil i režim po roce 1948, když přijal třetí mutaci ságy, kterou vymysleli komunisté už za první republiky: vojáci byli představováni jako důkaz uvědomělosti proletariátu navlečeného do nenáviděných uniforem, v nichž měli umírat za buržuje. Stejně významný byl motiv česko-ruského sbratření.
A tak legenda žila, protože vyhovovala všem. Stala se upírem, kterým si Češi sáli z těla úctu sami k sobě: my bojujeme tím, že utíkáme. Možná právě tím bylo nechtěně zaseto i semeno příštích porážek bez boje.
Fučík však důsledně na faktech rozebírá, že slavná dezerce 28. pluku (byl o ní dokonce natočen film) se na jaře 1915 nikdy neuskutečnila, natož s kapelou. Po tuhém boji proti přesile se vzdala jen část vojáků, kteří se dostali do bezvýchodné situace vinou velitele. Zbytek se probil a postavil v novém postavení znovu na odpor.
Jenže velitel, aby zamaskoval vlastní vinu a útěk, pomluvil své vojáky. Rozezlený císař pluk zrušil, což bylo považováno za obrovskou hanbu. Když se však dozvěděl, jak se vše skutečně seběhlo, pluk zase obnovil. Jenže legendu o zrádných osmadvacátnících, potažmo zrádných Češích, která mezitím oběhla všechny fronty i zázemí, už nebylo možné vzít zpátky.
Vylhaná legenda
I dnes, bezmála století poté, lze všechno doložit. Autor čerpal z rakouských válečných archivů i vzpomínek důstojníků německé národnosti, kteří dokládají, že pluk nedezertoval.
Naopak, po svém obnovení podával výborné výkony na frontách v Albánii proti Francouzům a v Itálii, kde byly z jeho jednotek vytvořeny elitní úderné oddíly podobné těm, jež na stejné frontě zaváděl mladý německý důstojník Erwin Rommel... Na italské frontě pluk podnikl 4. června 1917 útok, jenž, jak píše Fučík, "byl největším útočným výkonem českých vojáků první světové války bez ohledu na stranu fronty a prapor, pod kterým nastupovali do boje".
Byl dokonce jedním z posledních útvarů mocnářství, jež bojovaly: držel frontu ještě po 28. říjnu 1918 a pak kryl ústup, když se uherští vojáci v sousedství rozprchli.
Legenda o českých dezertérech však po válce dostala přednost, což mělo podle Fučíka následky, které si ani neuvědomujeme. O to, co se opravdu stalo v dubnu 1915, se mezi válkami zajímali důstojníci francouzské mise působící v ČSR, protože měli pochyby o věrnosti a bojové neochvějnosti svého nového spojence. Ještě horší pro duši národa asi bylo, že příběh přechodu k nepříteli vzbudil víc sympatií než despektu.
"Ani ve vojsku moderního věku neztratily význam ctnosti jako smysl pro plnění závazku, loajalita a zodpovědnost vůči druhům v boji," píše Fučík. Právě ve vylhané legendě spatřuje jednu z příčin, proč "pro většinu naší dnešní mladé generace se takový pocit občanské sounáležitosti jeví jako čiré bláznovství". Nezní to nijak nelogicky.
JOSEF FUČÍK - Osmadvacátníci
Mladá fronta, počet stran 469, doporučená cena 329 korun.
Hodnocení MF DNES: 80%
