Pozorovat proces vzniku slavných nahrávek je samozřejmě především záležitost pro fajnšmekry. Většině řadových posluchačů bezesporu stačí, když si poslechnou album takové, jaké má být, tedy jak vyšlo v době svého vzniku. Nepochybně je velmi dobře, že se Led Zeppelin opět připomínají, jakkoli patří k několika vyvoleným kapelám, na něž se prostě nezapomíná, které jsou součástí kulturního dědictví lidstva.
A právě proto počítá kapela, tedy její „pohrobci“ i vydavatel, se značným zázemím vášnivých fanoušků, kteří budou chtít nahlédnout pod slupku studiové tvorby souboru, jenž naprosto zásadně poznamenal rockové dějiny. Právě jim jsou určeny vycházející reedice, které má ve správě kytarista a hudební mozek Led Zeppelin Jimmy Page.
Zvěčnělé hity V červnové první várce reedic měli zájemci možnost seznámit se s pozadím vzniku prvních tří zeppelinovských řadových desek, odlišených římskými číslicemi. A to nejen v jejich původním znění, ale na přidaných discích i v živých a nikdy nevydaných snímcích nebo zajímavých coververzích. A samozřejmě i v alternativních a takzvaných hrubých mixech, ve kterých se často objevily nástrojové party, jež pak ve finále byly „utopeny“ nebo přehrány.
Led Zeppelin IV
Aktuální várka dvou desek nás zavádí do éry vrcholné tvorby souboru. Přináší album Led Zeppelin IV z roku 1971, podle symbolů na obalu přezdívané „runové“ a mnohými považované nejen za vrchol tvorby kapely, ale i inteligentního tvrdého rocku s kořeny v 60. letech vůbec. Skutečně zvěčnělé hity Black Dog, Rock And Roll a zejména Stairway To Heaven mluví pro tuto teorii.
Houses Of The Holy
A druhou, zároveň vycházející reedicí je následující řadovka Houses Of The Holy z roku 1973. I ta patří k tomu vynikajícímu z tvorby skupiny a obsahuje dodnes živé písně, třeba The Song Remains The Same, po které byl pojmenován slavný koncertní film Led Zeppelin, The Rain Song nebo No Quarter, která pro změnu dala titul společnému projektu Jimmyho Page a Roberta Planta v 90. letech.
Jen detaily Na rozdíl od prvních desek zřejmě šli Led Zeppelin do studia s jasnější představou nebo se prostě po nahrávání nic zajímavějšího nezachovalo, ale nutno říct, že se vlastně nic z bonusových nahrávek ani náznakem nepřiblíží originálu, tedy té nejznámější verzi.
U „runového“ alba slyšíme třeba nedodělky dvou akustických písniček The Battle Of Evermore a Going To California jen s mandolínou a akustickou kytarou – bez zásadního Plantova vokálu, který ze strunného cvrlikání teprve dělá opravdový písničkový majstrštyk. Čert ví, proč si Page jako producent bonusů myslel, že je na těchto nahrávkách pro posluchače něco zajímavého.
Lze se pousmát nad jinou než známou verzí úvodní Black Dog s poněkud zašmodrchanějším kytarovým riffem, vychutnat si větší syrovost alternativních mixů písniček Misty Mountain Hop nebo Four Sticks, případně si povšimnout detailu ve větším vytažení varhan v jiném mixu Stairway To Heaven, ale to skutečně jde o nepodstatné detaily. Náš pohled na geniální album to nezmění ani o píď.
Album Houses Of The Holy má v kontextu diskografie pověst prvního výrazněji produkovaného, což ostatně slyšíme už od první písničky The Song Remains The Same. Představuje o dost odlišnější zvukovou estetiku než všechny předchozí čtyři desky, které přes samozřejmé zvrstvení a přidání některých partů zněly víceméně tak jako na koncertech. Bonusy ovšem přinášejí opět jen různé pohledy na možnost mixu nahrávek, přičemž nelze nekonstatovat, že ten finální, známý přes čtyřicet let, je ideální.
Své si určitě na bonusech najdou muzikantští nebo zvukoví profesionálové. Ostatní si připomenou jednu z nejlepších kapel historie jejími mistrovskými díly. Což stačí.
.
