Bylo však zřejmé, že dříve či později se hovor stočí na město, k jehož obyvatelům a umělecké komunitě Andersonová už třicet let patří a které v těchto týdnech prochází radikální proměnou.
Tohle interview vzniká po telefonu. Myslíte, že výsledek bude stejný, jako kdybychom seděli proti sobě tváří v tvář?
Vždycky záleží jednak na technologii a jednak na konkrétních lidech. Někdy je to velký rozdíl, někdy vůbec ne. Například, když vám je dvanáct, telefon je svým způsobem velká věc. Spousta lidí prožívá své první milostné vztahy u telefonu, protože do něj mohou říkat i úplné hlouposti. A když si uvědomí, že řekli hloupost, prostě zavěsí, což je vždycky jednodušší než utéct pryč.
Telefonní hovor s vámi je zvláštní zážitek - ten, kdo zná léta vaše klidné frázování a melodický hlas z nahrávek, může mít pocit, že poslouchá další z vašich skladeb.
Úplně vás chápu. Ale jsem opravdu živá, věřte mi.
Vaše nové album vyšlo u vydavatelství Nonesuch, které vydává především současnou klasiku - Kronos Quartet, Steva Reicha, Alfreda Schnittkeho. Patříte již tedy mezi klasiky?
Když jsem v roce 1981 přišla k Warner Brothers, bylo tam ovzduší poměrně vstřícné
experimentům, vydávali tehdy dost nonkonformní hudby. Od té doby se jejich práce posunula k masové produkci. Zdá se mi, že Nonesuch je lepší místo pro někoho, jako jsem já.
Psala jste hudbu přímo pro svoji novou desku, anebo pochází z vašich představení a projektů?
Life On A String je zkombinované z několika zdrojů. První písně na albu jsou z multimediální show Songs And Stories From Moby Dick. Původně jsme odsud chtěli vzít materiál na celou desku, ale představení je výrazně vizuální a dost se v něm mluví. V určité fázi natáčení jsme viděli - hele, pozor, jen jako hudba to nefunguje. Dali jsme si pauzu a já kupodivu docela rychle napsala ostatní písně. Myslím, že proměna směřování je tam dobře slyšitelná, po dvou třech písních to celé uhýbá a najednou jste na úplně jiné desce. Zároveň to pořád má mnoho společného s Hermanem Melvillem - v tom smyslu, že tohle album je celé o hledání nějaké bílé velryby.
Vaši kapelu při natáčení i současném turné vede hráč z progresivní society newyorského downtownu Skúli Sverisson. Má islandský hudebník nějakou souvislost s bílými a jinými velrybami ve vašich písních?
Můj zájem o Skúliho nesouvisí tolik s rybami, jako spíš s tím, že je vynikající baskytarista. Ale myslím, že v jeho hraní můžete jeho kulturu slyšet: má pevné kořeny a zároveň sofistikovaný přístup k tvorbě. Islandská scéna je hodně inspirativní.
České publikum nemělo možnost vidět vaše představení podle Melvilla, ale mohlo si poslechnout zvukové ukázky na Napsteru. Co říkáte na tohle kontroverzní internetové místo?
Problém je v tom, že ty nahrávky nejsou dvakrát kvalitní.
Takže jste je slyšela?
Z menší části. Během londýnských vystoupení jsme ale natočili filmovou verzi, takže to lidé snad budou mít možnost vidět a slyšet ve šťastnější verzi.
A co tedy ten Napster?
Napster je podle všeho přechodná fáze procesu, který nakonec určitě vyústí v řešení. Ale... Myslím, že ztížil situaci lidem, kteří vynakládají úsilí, aby vydávali hudbu. Přitom samotná myšlenka takovéhoto média se mi líbí. Ale berete-li umělce jako někoho, kdo pracuje, měl by mu někdo taky zaplatit.
Využila jste vy sama někdy tyhle internetové stránky? Třeba při hledání jinak nedostupné hudby?
Spíš to beru přes obchody. Taky je to spojené s tím, že ráda chodím pryč z domu. Hledání hudby mám spojené s chozením pryč. A pak mám ráda živě hranou hudbu.
Jaká vás oslovila naposledy?
Kapela Anthony & The Johnsons: mají naprosto svůj zvuk, taková smršť emocí. Asi je moc lidí nezná, hrají po New Yorku, teď jim vyšlo první album. Zkuste je najít někde na internetu, stojí za to.
Vaši desku Life On A String produkoval tentýž Hal Willner, který nedávno vtáhl Nicka Cavea, P. J. Harveovou nebo Lou Reeda do velké pocty skladateli Kurtu Weillovi. Nepřemlouval vás taky k weillovské coververzi?
Ne, ale není to špatný nápad. Jiná věc ovšem je, že v současnosti chci psát spoustu vlastních písní. Tím, jak jsem byla dlouhou dobu ponořená v Melvillovi, nechci teď nějaký čas zacházet s tvorbou nikoho druhého. Po dobu práce na Moby Dickovi mě obcházel děs: Melville si mě najde, přijde a zabije mě. Zjeví se jeho duch a řekne: Tak ty děláš z mojí knihy multimediální show!? Přitom jsem nechtěla ten román dezinterpretovat, mám Bílou velrybu nesmírně ráda.
V naší zemi je hned několik revivalových kapel Velvet Underground, občas někdo přetextuje některou Lou Reedovu píseň. Nikdy jsem ale neslyšel o Laurie Anderson Revival Bandu. Potkala jste se už s vlastním muzikantským klonem?
Na to si ráda počkám.
Na vašem novém albu může leckoho překvapit vaše Washington Street, suchý popis dění na jedné newyorské ulici. Může připomenout černou filmovou sérii, kafkovský nezúčastněný popis - nebo také styl vašeho partnera, Lou Reeda. Cítíte jeho vliv?
Miluju to, co píše, takže pokud někdo tvrdí, že se mu nějak blížím, dost mi to lichotí. Ale víte, psala jsem tu píseň v době, kdy jsem sestavovala heslo New York pro encyklopedii Britannica. Hodně jsem chodila po New Yorku a hledala novinářštější úhel pohledu než obvykle. Učila jsem se říkat jen, co vidím, nic méně, nic víc.
Jak to bude s encyklopedickým heslem New York teď, po teroristických útocích?
Předevčírem mi volali. Rádi by otiskli původní text, ale chtějí, abych dopsala ještě jeden, o tom, jak je to teď. Protože - možná se to těžko chápe - být v New Yorku v těchhle dnech je něco úžasného. Je to najednou jiné město. Jedenáctého září jsem začínala turné v Chicagu, kde jsem se narodila. V příštích dnech jsem jeli přes Boston, Philadelphii, Washington, a pořád jsem si představovala, jak to asi vypadá. Když jsem se konečně vrátila do New Yorku, byl to svým způsobem šok. Ve vzduchu pořád visel obrovský mrak, kolem našeho domu neustále odvážely kamiony něco ze sutin, jdete po ulici a míjí vás tahač s hasičským autem zmáčklým na placku... Zemřelo hodně hasičů z našeho obvodu. Hodně lidí, kteří žijí na ulici, nebo zrovna procházeli, mělo přímo nad hlavou druhé letadlo, které narazilo do budovy: teď horko těžko hledají způsob, jak se s tím obrazem vyrovnat. Ale atmosféra ve městě je úžasná. V lidech vystoupila do popředí jakási citlivost. Žijí spolu.
Jak se "svět po útoku" dotkne světa umění, zábavy, fikce?
Mluví se o tom, že Hollywood teď nějakou dobu nebude točit únikové filmy o únosech. Myslím, že se točit budou - ale hlavně si nejsem jista, zda jde zrovna o tohle. Protože problémem není zábava, nýbrž násilí. Lidé, kteří byli u toho, si v tuhle chvíli aspoň měli možnost uvědomit, jak zásadně se liší film a život. Život je mnohem více zmatený a napínavý! Neumím předvídat, co bude. Je zajímavé, jak čilí a vnímaví teď lidé jsou. Ale jak to bude dál?
Sama říkáte, že veškerá vaše tvorba je o komunikaci. Psala jste o dialozích mezi kulturami, sama jste takové dialogy vedla. Položí-li jedna kultura otázku, reaguje druhá opravdu na to, nač byla tázána?
Záleží na otázce. V New Yorku si teď pokládáme spoustu otázek. Třeba proč co děláme, nebo jestli se nám to prokrista přece jenom nezdá. Taková srážka vás donutí dívat se na svět jinak, což je paradoxně výtečné. Kdyby se tam octl někdo, kdo o celé situaci vůbec nic neví, naskytl by se mu pohled na zvláštní město a jeho obyvatele. Není to tak, že tu byl jeden den únosů a katastrofy, a tím to zhaslo. Ta situace se vyvíjí, jde pořád dál. Děláme plány pro budoucnost, snažíme se v tom žít. V totálně novém světě.
Tohle interview vzniká po telefonu. Myslíte, že výsledek bude stejný, jako kdybychom seděli proti sobě tváří v tvář?
Vždycky záleží jednak na technologii a jednak na konkrétních lidech. Někdy je to velký rozdíl, někdy vůbec ne. Například, když vám je dvanáct, telefon je svým způsobem velká věc. Spousta lidí prožívá své první milostné vztahy u telefonu, protože do něj mohou říkat i úplné hlouposti. A když si uvědomí, že řekli hloupost, prostě zavěsí, což je vždycky jednodušší než utéct pryč.
Telefonní hovor s vámi je zvláštní zážitek - ten, kdo zná léta vaše klidné frázování a melodický hlas z nahrávek, může mít pocit, že poslouchá další z vašich skladeb.
Úplně vás chápu. Ale jsem opravdu živá, věřte mi.
Vaše nové album vyšlo u vydavatelství Nonesuch, které vydává především současnou klasiku - Kronos Quartet, Steva Reicha, Alfreda Schnittkeho. Patříte již tedy mezi klasiky?
Když jsem v roce 1981 přišla k Warner Brothers, bylo tam ovzduší poměrně vstřícné
|
Laurie Andersonová nepospíchá |
|
"Používám spoustu techniky, abych vystupovala proti ní," charakterizovala se kdysi multimediální tvůrkyně Laurie Andersonová. Světového úspěchu na hudební scéně dosáhla po letech aktivit na poli performancí, instalací a výtvarné postmoderny. Od počátku osmdesátých let vydává ve střídmém tempu alba, na nichž zpívá i vypráví rozmlžené imprese i pointované historky. Spolupracuje s elitou progresivního umění od spisovatele Williama S. Burroughse po houslistu Gidona Kremera. Její poslední velké představení po svém rozehrávalo motivy z Bílé velryby Hermana Melvilla. Letošní album Life On A String je prvním plodem studiové práce po šestileté odmlce. Poprvé od svého debutu Big Science tu Laurie Andersonová hraje na housle. Písně oživují špičkoví nadstyloví hudebníci: jazzman Bill Frisell, beatový symfonik Van Dyke Parks i zpěvaččin partner, rockový básník Lou Reed. Vedle výrazného autorského alba lze čtyřiapadesátiletou Laurii Andersonovou aktuálně slyšet i na nové desce Briana Ena a ve filmové hudbě pro snímek Juliana Schnabela Než se setmí (Before Night Falls), kterou Andersonová psala společně s Lou Reedem. |
Psala jste hudbu přímo pro svoji novou desku, anebo pochází z vašich představení a projektů?
Life On A String je zkombinované z několika zdrojů. První písně na albu jsou z multimediální show Songs And Stories From Moby Dick. Původně jsme odsud chtěli vzít materiál na celou desku, ale představení je výrazně vizuální a dost se v něm mluví. V určité fázi natáčení jsme viděli - hele, pozor, jen jako hudba to nefunguje. Dali jsme si pauzu a já kupodivu docela rychle napsala ostatní písně. Myslím, že proměna směřování je tam dobře slyšitelná, po dvou třech písních to celé uhýbá a najednou jste na úplně jiné desce. Zároveň to pořád má mnoho společného s Hermanem Melvillem - v tom smyslu, že tohle album je celé o hledání nějaké bílé velryby.
Vaši kapelu při natáčení i současném turné vede hráč z progresivní society newyorského downtownu Skúli Sverisson. Má islandský hudebník nějakou souvislost s bílými a jinými velrybami ve vašich písních?
Můj zájem o Skúliho nesouvisí tolik s rybami, jako spíš s tím, že je vynikající baskytarista. Ale myslím, že v jeho hraní můžete jeho kulturu slyšet: má pevné kořeny a zároveň sofistikovaný přístup k tvorbě. Islandská scéna je hodně inspirativní.
České publikum nemělo možnost vidět vaše představení podle Melvilla, ale mohlo si poslechnout zvukové ukázky na Napsteru. Co říkáte na tohle kontroverzní internetové místo?
Problém je v tom, že ty nahrávky nejsou dvakrát kvalitní.
Takže jste je slyšela?
Z menší části. Během londýnských vystoupení jsme ale natočili filmovou verzi, takže to lidé snad budou mít možnost vidět a slyšet ve šťastnější verzi.
A co tedy ten Napster?
Napster je podle všeho přechodná fáze procesu, který nakonec určitě vyústí v řešení. Ale... Myslím, že ztížil situaci lidem, kteří vynakládají úsilí, aby vydávali hudbu. Přitom samotná myšlenka takovéhoto média se mi líbí. Ale berete-li umělce jako někoho, kdo pracuje, měl by mu někdo taky zaplatit.
Využila jste vy sama někdy tyhle internetové stránky? Třeba při hledání jinak nedostupné hudby?
Spíš to beru přes obchody. Taky je to spojené s tím, že ráda chodím pryč z domu. Hledání hudby mám spojené s chozením pryč. A pak mám ráda živě hranou hudbu.
Jaká vás oslovila naposledy?
Kapela Anthony & The Johnsons: mají naprosto svůj zvuk, taková smršť emocí. Asi je moc lidí nezná, hrají po New Yorku, teď jim vyšlo první album. Zkuste je najít někde na internetu, stojí za to.
Vaši desku Life On A String produkoval tentýž Hal Willner, který nedávno vtáhl Nicka Cavea, P. J. Harveovou nebo Lou Reeda do velké pocty skladateli Kurtu Weillovi. Nepřemlouval vás taky k weillovské coververzi?
Ne, ale není to špatný nápad. Jiná věc ovšem je, že v současnosti chci psát spoustu vlastních písní. Tím, jak jsem byla dlouhou dobu ponořená v Melvillovi, nechci teď nějaký čas zacházet s tvorbou nikoho druhého. Po dobu práce na Moby Dickovi mě obcházel děs: Melville si mě najde, přijde a zabije mě. Zjeví se jeho duch a řekne: Tak ty děláš z mojí knihy multimediální show!? Přitom jsem nechtěla ten román dezinterpretovat, mám Bílou velrybu nesmírně ráda.
V naší zemi je hned několik revivalových kapel Velvet Underground, občas někdo přetextuje některou Lou Reedovu píseň. Nikdy jsem ale neslyšel o Laurie Anderson Revival Bandu. Potkala jste se už s vlastním muzikantským klonem?
Na to si ráda počkám.
Na vašem novém albu může leckoho překvapit vaše Washington Street, suchý popis dění na jedné newyorské ulici. Může připomenout černou filmovou sérii, kafkovský nezúčastněný popis - nebo také styl vašeho partnera, Lou Reeda. Cítíte jeho vliv?
Miluju to, co píše, takže pokud někdo tvrdí, že se mu nějak blížím, dost mi to lichotí. Ale víte, psala jsem tu píseň v době, kdy jsem sestavovala heslo New York pro encyklopedii Britannica. Hodně jsem chodila po New Yorku a hledala novinářštější úhel pohledu než obvykle. Učila jsem se říkat jen, co vidím, nic méně, nic víc.
Jak to bude s encyklopedickým heslem New York teď, po teroristických útocích?
Předevčírem mi volali. Rádi by otiskli původní text, ale chtějí, abych dopsala ještě jeden, o tom, jak je to teď. Protože - možná se to těžko chápe - být v New Yorku v těchhle dnech je něco úžasného. Je to najednou jiné město. Jedenáctého září jsem začínala turné v Chicagu, kde jsem se narodila. V příštích dnech jsem jeli přes Boston, Philadelphii, Washington, a pořád jsem si představovala, jak to asi vypadá. Když jsem se konečně vrátila do New Yorku, byl to svým způsobem šok. Ve vzduchu pořád visel obrovský mrak, kolem našeho domu neustále odvážely kamiony něco ze sutin, jdete po ulici a míjí vás tahač s hasičským autem zmáčklým na placku... Zemřelo hodně hasičů z našeho obvodu. Hodně lidí, kteří žijí na ulici, nebo zrovna procházeli, mělo přímo nad hlavou druhé letadlo, které narazilo do budovy: teď horko těžko hledají způsob, jak se s tím obrazem vyrovnat. Ale atmosféra ve městě je úžasná. V lidech vystoupila do popředí jakási citlivost. Žijí spolu.
Jak se "svět po útoku" dotkne světa umění, zábavy, fikce?
Mluví se o tom, že Hollywood teď nějakou dobu nebude točit únikové filmy o únosech. Myslím, že se točit budou - ale hlavně si nejsem jista, zda jde zrovna o tohle. Protože problémem není zábava, nýbrž násilí. Lidé, kteří byli u toho, si v tuhle chvíli aspoň měli možnost uvědomit, jak zásadně se liší film a život. Život je mnohem více zmatený a napínavý! Neumím předvídat, co bude. Je zajímavé, jak čilí a vnímaví teď lidé jsou. Ale jak to bude dál?
Sama říkáte, že veškerá vaše tvorba je o komunikaci. Psala jste o dialozích mezi kulturami, sama jste takové dialogy vedla. Položí-li jedna kultura otázku, reaguje druhá opravdu na to, nač byla tázána?
Záleží na otázce. V New Yorku si teď pokládáme spoustu otázek. Třeba proč co děláme, nebo jestli se nám to prokrista přece jenom nezdá. Taková srážka vás donutí dívat se na svět jinak, což je paradoxně výtečné. Kdyby se tam octl někdo, kdo o celé situaci vůbec nic neví, naskytl by se mu pohled na zvláštní město a jeho obyvatele. Není to tak, že tu byl jeden den únosů a katastrofy, a tím to zhaslo. Ta situace se vyvíjí, jde pořád dál. Děláme plány pro budoucnost, snažíme se v tom žít. V totálně novém světě.
 Fotografie z monografie Laurie Anderson. |
 Fotografie z monografie Laurie Anderson. |
 Fotografie z monografie Laurie Anderson. |
 Fotografie z monografie Laurie Anderson. |
 Fotografie z monografie Laurie Anderson. |
 Fotografie z monografie Laurie Anderson. |
 Laurie Anderson, Life on a String. Fotografie z obalu alba. |
 Laurie Anderson, Life on a String. Fotografie z obalu alba. |
 Laurie Anderson, Life on a String. Obal alba. |
