Snímky z filmu najdete ve fotogalerii.
Film ruského režiséra Vasilije Chiginského měl zřejmě ambici být velkým dramatem, milostným románem v obrazech a válečným filmem v jednom. Upřímně dojemným, obsáhlým, ideově bohatým.
Ostatně sloganem filmu je věta "láska a válka jsou jako rodné sestry". Není divu, že je nakonec celkem vzato k smíchu.
Nejdřív to vypadá, že mlaďoučká Táňa bude vyprávět o ztepilém kapitánu ponorky Marininovi, kterak se do něj na první pohled osudově zamilovala a jak to nakonec tragicky dopadlo. Protože bez tragiky není lásky, že.
"Pak jsem jej spatřila. Marinina. A to mne zničilo," štká dívenka hned ze začátku a vy začnete mít usilovný dojem, že film ani nechcete vidět. A taky že neuvidíte.
Až na konci filmu - a věřte, že neprozrazuji závěr, protože film žádný závěr nemá - se svěří, že pro ni kapitán, kterého neosloví a zůstane neoslovena, zůstává prvním mužem po Bohu.
Je v tom něco typicky ruského, zdá se mi. Vůbec nic se nestane, ale i tak to stojí za celý večer patetických řečí. Ze zrnka písku je vyprahlá poušť.
Následně tu máme pohled do hrdinského života vojáků, což nepřesahuje přeslazený žánrový obrázek, portrét kapitána, který by si klidně mohla vypůjčit propaganda a střet komunistického režimu s pohrobky někdejšího Ruska, který skončí šťastným smířením. A zase vám neprozrazuji konec.
Film de facto nemá děj. Postavy se hýbou a žijí asi jako panáčci na hřišti stolního fotbalu. To znamená, že především brní.
Samotný příběh má navíc dramatickou stavbu srovnatelnou s vyprávěním značně podroušeného pijáka vodky, který se zasekl na dvou třech proklamacích a nakonec se na baru rozbrečí, že miluje svoji ženu a Rusko mimochodem vyhrálo velikou vojnu.
Což je sice hezké, ale bez vypité lahve vodky to nejde poslouchat. Ani s ní.
PRVNÍ PO BOHU
Distribuční premiéra 23. března
Více o filmu a tvůrcích ZDE
Hodnocení iDNES: 
