Zpětně se 60. léta stala pojmem. Uvědomovali jste si už tehdy, jak výjimečnou dobu prožíváte?
M.L. Samozřejmě jsem si to neuvědomoval. Ostatně myslím si, že 60. léta jsou tak trochu mýtus. Podle mě nebyla zas až tolik výjimečná. Mám na mysli 60. léta, která jsem žil u nás doma. To až z pohledu 70. let se začala jevit jako cosi úžasného nebo alespoň hezkého. Pokud jde o naši dvojici se Satinským, zažili jsme v 60. letech pár velmi nepříjemných konfliktů s mocenským aparátem, likvidačních ataků. Nezdálo se mi tehdy, že bych prožíval nějaké osvícenské období. Střídaly se okamžiky uvolnění a přituhování, to byla pro mě 60. léta. Naše generace měla ambice, které se často ukázaly nepřiměřené prostředí, v němž vznikaly. Nevím, jestli ho přesahovaly, ale každopádně byly trochu mimo hlavní proud. Naším cílem bylo dělat divadlo. Ne lepší, než se u nás dělalo do té doby, ale jiné.
Z. S. To se asi člověk dozví až potom, že žil ve výjimečné době. Rybník byl tehdy zamrzlý, tání pozvolné. Psali jsme pod dohledem Hlavní správy tiskového dozoru, na Hradě seděl krásný, ale nanicovatý prezident Novotný, který byl zároveň prvním tajemníkem strany, ale v šedivém ledu se objevovaly nadějné praskliny.
V rozhlase, kde jsem pracoval, nebylo možné přehlédnout názorovou spřízněnost lidí, kteří chtěli, aby to roztálo. Malá divadla a filmová vlna se zatřpytily na pozadí té šedi jako výraz touhy po hravosti, nespoutaném myšlení, pravdivosti. Až s jarem l968, kdy rybník roztál, mi došlo, že to byla éra, a se srpnem, když se zase potáhl ledem, že to byla doba výjimečná a bylo štěstí se jí zúčastnit.
Proč se v éře rokenrolu a krátkých sukní prosadila záležitost zdánlivě tak starosvětská jako divadla, nadto malá?
M. L. Právě proto, že malá divadla nepůsobila starosvětsky. To byl pravděpodobně hlavní důvod jejich popularity. V očích mladých lidí korespondovala malá divadla právě s tím rokenrolem a krátkými sukněmi. Byla neoficiální už jen proto, že nevznikala úřední cestou. To bylo tehdy cosi revolučního.
Z. S. Malé divadlo se dá jednak snadněji pořídit, jednak umožňuje dialog s hledištěm. Velké divadlo, když to přeženu, je spíše monolog. Herci vaří, diváci jedí. Ale malé, zvláště komediální, je kotlík, v němž se vaří herec společně s divákem. Hlediště odpovídá smíchem a potvrzuje, že rozumí a souhlasí. Je tu silnější pocit, že jsme v tom namočeni všichni.
Když na tehdejší dobu vzpomínáte před svými potomky nebo vůbec před mladými, jaké reakce zažíváte? Shovívavou útrpnost, zájem, nebo dokonce závist?
M. L. V podstatě velmi intenzivní nezájem. Co jiného by člověk měl čekat, když jsme se před pár lety se Satinským stali maturitní otázkou? Ale na představení jsme v hledišti evidovali velký počet mladých diváků. Potěšilo nás to.
Z. S. Potomci, a je hloupost mít jim to za zlé, nemůžou třeba rozumět tomu, jak revoluční byly semaforské písničky, protože nebyli z rádia krmeni jinými. Dost dobře nemůžou pochopit, že jejich poetika byla pro nás zároveň i jinou etikou. My si je zpíváme a já jsem rád, že je vnoučata neodzívnou a dovolí nám mít je u ohně na programu. Taky se jim nesnažím vysvětlit, že texty Divadla Járy Cimrmana měly i jinou než rozesmávací funkci. Je to marné. To by ty děti musely přijít do divadla a mít v plicích vzduch těch dávných let.
Setkala jsem se s názorem, že malé scény 60. let vznikly a udržely si diváky hlavně jako náhražka neexistující svobodné politické tribuny. Souhlasíte s tím?
M. L. Souhlasím do jisté míry. Bylo tomu tak i proto, ale nejen proto. Víc než o politiku šlo o humor, o jiný pohled na svět, o nečekané asociace, o to, nač se čekalo a my jsme to vyslovili.
Z. S. Samozřejmě v hledišti byl přítomen i pocit spiklenectví a radost, že jsme to viděli, než to zakážou. Divák vychovaný číst mezi řádky a slyšet i nevyslovené si určitě politizoval i to, co tak myšleno nebylo. Ale skutečnost, že se komedie z té doby dají hrát beze změny i dnes a publikum je živě přijímá, je důkazem, že měly a mají především hodnotu estetickou.
V angloamerické kultuře se podobné soubory rodí často na univerzitách. V čem se od téhle tradice lišíme a proč?
M. L. Protože u nás máme speciální univerzitu, kde se vyučuje divadlo. A tam vznikají velmi zajímavé věci, nejen dnes, ale i v těch 60. letech. Generace bratislavského Divadla Na korze absolvovala Vysokou školu múzických umění, obory herectví, režie, dramaturgie. V roce 1963 jsem například s posluchači druhého ročníku herectví nastudoval Mrožkovu aktovku Striptease. Bylo mi třiadvacet let a ti herci byli o tři roky mladší.
Z. S. Studentská obec tvořila už od dob V+W základnu intelektuálního humoru. Divadlo Járy Cimrmana sice vzniklo spíše jako učitelské než studentské, ale v nejhorší době 70. let, kdy jsme neměli kde hrát, se pro nás staly útočištěm studentské kolejní kluby, tehdy pod hlavičkou SSM.
Nostalgie je dnes v módě, týká se však více televizních estrád než malých divadel a spíš normalizace než 60. let. Znáte důvod?
M. L. Nostalgie byla v módě vždy. Vždycky se lidem zdálo, že předtím bylo líp. I mně se zdá, že nejlíp bylo v 19. století. Pokud se tehdy žilo tak, jak to známe z Labicheových komedií, musela to být paráda. Kdybych si mohl vybrat, chtěl bych žít v jedné z Labicheových her. Nevzpomínám si na žádnou Ibsenovu, která by mě takhle lákala.
Z. S. Neznám.
Označili byste se za nostalgiky? Po čem se vám nejvíc stýská?
M. L. Po lidech, kteří tu už nejsou.
Z. S. Já nostalgií netrpím a nestýská se mi ani po 60. letech. Jsem každý večer udiven, když v hledišti vidím mladé lidi, jimž stojí za to vystát frontu na lístky. To, že je my staří a šediví pánové ještě zajímáme a dokážeme je rozesmát, mě utvrzuje, že pouto mezi generacemi není úplně přetrženo a klíč je předáván.
Uměli byste říci dnešní mladé zamilované dvojici, proč by měla jít raději do klasického malého divadla než na taneční párty?
M. L. Klasické malé divadlo je protimluv. Divadla se dělí na klasická a jiná. Začíná se tu většinou kolem sedmé večer a klidně se potom ještě dá stihnout i taneční párty.
Z. S. Zamilovaná dvojice ať si chodí, kam chce, ať třeba jen leží. Ale na rozdíl od taneční párty, kde není slyšet vlastního slova, si můžou ti dva v přítmí malého divadla ověřit, jestli jsou naladěni na stejné vlně, jestli on nevysílá na velmi krátkých a ona třeba na velmi dlouhých. Nebo naopak.
