Úvodní představení bývají pověstná, stačí vzpomenout na bratislavský Kumšt, Lasicova Cyrana, Bartoškova a Heřmánkova Jakuba a jeho pána či herectví Juraje Kukury a Emílie Vášáryové v Albeeho Koze.
Lasica & Polívka
Hra Samuela Benchetrita Minus dva, v níž se sešlo Štúdio L&S a brněnské Divadlo Bolka Polívky, je původně sentimentální melodrama o smrti a útěku. Avšak co z ní udělali v režii Juraje Nvoty oba hlavní protagonisté - Bolek Polívka a Milan Lasica - bylo fascinující, z původního scénáře na jevišti zůstala snad jen čtvrtina.
Dva sedmdesátníci, trochu fanfaróni, trochu outsideři, umírají v nemocnici, jednomu zbývá týden života, druhému dva, což je vytrvalým zdrojem až černého humoru, a dají se na útěk, vesměs provázený absurdními epizodami, kdy zachrání sebevraha, tančí v baru, přičemž jeden se vydává za syna druhého, i si vybaví dávné resty.
Polívka, velmi zkázněný, s nebývale energickým Lasicou, jejichž spojení může připomínat i někdejší slavný filmový pár Jack Lemmon & Walter Matthau, si v nemocničních pyžamech utahují ze všemožných klišé slzopudných dramat, převracejí je, glosují, improvizují, baví publikum i sebe hříčkami až mile dětinskými, které by jiným asi neprošly, a hlavně v minimálních kulisách mění původně banální scény v nádherné forbíny nejlepší tradice dialogů L+S či W+H, aniž by mizel motiv neodvratného konce.
Místo prodlužovaných konců se veškerá katarze z "prohraného, nikoliv však marného boje" vešla do Lasicova textu: "Neplač, když ti srdce zmeklo nad životom prožitým, nebol to raj ani peklo, iba niečo mezi tým..." Víc než dobrými partnery jim byli v trojrolích půvabná Jitka Čvančarová, z jejíhož talentu se do nekonečných seriálů dostane jen zlomek, a Martin Hofmann.
Takové - výsostně herecké - divadlo bude moderní i za sto let. "Už jsme se domluvili a hra Minus dva se k nám po prázdninách brzy vrátí," říká ředitel Klicperova divadla Ladislav Zeman. Výborné herectví i příběh přinesla také inscenace moderního irského dramatu Mariny Carr Portia Coughlanová z nitranského Divadla Andreje Bagára se Zuzanou Kanócz, držitelkou herecké Dosky 2007, v hlavní roli.
Dudy, swing a pivo
Divadlo Drak s úspěchem zopakovalo Štěně nebo špenát i novinku Komediantské báchorky, k dračí pouti se skluzavkami, bazénem, bludištěm i kolotoči hrála "sedlácko-skotskofolkrocková" kapela Navostro (v kiltech), pravé - a pronikavé - dudy v rukou herce Filipa Humla zbarvily hit kapely Queen We Will Rock You i tradicionál Amazing Grace.
Noční atmosféru u Klicperova divadla, kde stačí udělat pár kroků, aby se člověk ocitl z chrámu umění v pivním stanu, zase požehnal Václav Marek & Blue Star prvorepublikovým jazzem. Mládež, uvyklá na Rock for People či Hip Hop Kemp, tančila při Říkej mi to prosím potichoučku, Hm, Hm, ach ty jsi úžasná i na Berlinův Alexander Ragtime Band a odmítala ofrakované muzikanty a zpěvačky v róbách pustit z letní scény. I volný program v parcích i zákoutích historického centra obecenstvem nestrádal.
Šansony a neznámý herec
I znalec francouzských šansonů Gilberta Bécauda a Jacquesa Brela zůstane přimrazen, jak se s tak obtížným repertoárem popasoval hradecký herec Jan Sklenář. Zpívá je po svém, nekopíruje originály, zbytečně nedramatizuje a spíše jde s rockovým nasazením za doprovodu kytary, kontrabasu a klavíru po jejich melodické i rytmické bohatosti.
Vždyť zpívat po Brelovi a Hegerové Ne me quitte pas - Lásko prokletá by mohla být rychlá umělecká sebevražda. Ani špatný rozdrnčený zvuk nepoškodil improvizovaný koncert na terasách studia Beseda, kde - jako první akce festivalu - se uskutečnilo se vší vážností i ironií slavnostní odhalení Památníku neznámému herci.
Vtipná plastika, typický "antipomník" anonymního herce s buřinkou a královskou korunou, jemuž u nohou leží kafe z Maryši, Yorikova lebka z Hamleta i antická maska komedie a tragédie, je dílem hradeckého sochaře Jaroslava Doležala. Měl to obtížné, neboť "neznámý" by se neměl podobat nikomu slavnému.
"Je těžké, když ani autor, ani objednavatel neví, co by tam mělo být. Hledali jsme a přišli na to, že když už nejsou neznámí vojíni, můžou být neznámí herci. A jak by měl vypadat? To nikdo neví! Asi by tam měly být zašifrovány prvky českých klasických her a herec by měl mít kostým, který něco naznačí. Hlavně by tam neměla být žádná podoba, ale to je asi nemožné. Má tvář, takže se k ní vždycky nějaký živý člověk přiřadí. Myslím a věřím, že nehrozí, že by se v tom někdo slavný poznal," říká s úsměvem sochař. Až přijde Mezinárodní den divadla, budou u "cimrmanovského" výklenku v Besedě známí herci klást věnce.
