Letos ho tam čekají úspěšná představení Hamlet a Večer tříkrálový.
Ani muzikál mu není cizí – hrál Johna Lennona v Broucích (Evangelium podle Beatles) a tatínka v Rebelech. Před časem kývl na Tajemství – novinku Daniela Landy, která měla nedávno premiéru v pražském Divadle Kalich.
Kdy vezmete roli v muzikálu?
Když věřím, že to zvládnu.
A pak? Rozhoduje i hudba nebo příběh?
Pokud jde o světové muzikály jako Miss Saigon nebo Kočky, člověk ví, o čem to je. V Tajemství zase figuruje jméno Daniela Landy, který se v posledních letech jeví jako zajímavý člověk a autor a se kterým jsme se teď po mnoha letech zase setkali.
Chodili jste spolu do školy?
Na konzervatoř. Pili jsme pivo, byli jsme zkrátka burani. Teď jsme každý někde jinde. Já jsem na něčem dvacet let pracoval, on také. Líbí se mi, že Danův projekt má osobitost, což se dnes moc nenosí. O to je mi milejší, že jsem jeho součástí.
Znáte muzikálovou konkurenci?
Ne. Mně záleží na tom, kdo mi nabídne práci. Tak jsem hrál třeba ve vytunelovaném muzikálu o Beatles Johna Lennona, což jsem si jako kluk z Plzně, který je poslouchal od sedmi let, docela užil. Potom přišel tatínek Zuzany Norisové v Renčových Rebelech a teď Tajemství. Za chvíli už budu všem těm muzikálovým hvězdám šlapat na paty. V Tajemství už zpívám, kdo ví, příště už budu třeba tak drzý, že zatančím. Měli by si na mě začít dávat pozor.
Taneční lekce jste mohl absolvovat v muzikálu Kočky. Prý vám z něj přišla nabídka?
Dostal jsem nabídku na roli kocoura, který zpívá velice těžkou písničku. Ota Balage si mě vyzkoušel, zda jsem to vůbec schopen zazpívat. Já jsem schopen byl, ale samozřejmě bych musel projít důkladnou taneční průpravou. Mě ta nabídka hrozně potěšila, ale musel bych té roli věnovat asi o padesát procent víc, než je v mých současných fyzických možnostech. Mohl jsem si tam udělat docela dobré jméno, ale neumím dělat věci napůl.
Tohle jste však musel řešit i v případě Tajemství, ne?
Moc ne, protože jsem se dostal do velice nepříjemné finanční situace. V tomhle státě je to bohužel prapodivně zařízené, že čím víc člověk poctivě pracuje, tím má méně peněz. Nestýskám si, v nejhorším si mohu peníze půjčit, a protože mám práce dost, tak je zpátky vydělat v létě na Shakespearovských slavnostech. Já hraji pětadvacetkrát až třicetkrát do měsíce. Ve svém divadle beru mizivý plat, proto mám ještě soubor nazvaný Nejkrásnější soubor talentovaných osobností, hraji ve Viole a teď jsem vzal i Tajemství. Měl bych hrát asi osmkrát do měsíce. A doufám, že nás to vyvede z finančních malérů a mně oblaží duši. Protože jinak na divadle hraji samé zoufalce.
A tady?
Mám roli Jana, který se zjevuje v představách hlavní představitelky Elišky jako středověký rytíř, posel lásky. Zastupuji oddíl toho hezčího, a to mě těší. Nejsem si úplně jistý, ale myslím si, že se do téhle postavy projektuje sám Daniel Landa.
Jak jste spokojený s jeho hudbou?
Nekupuji si Danova cédéčka ani nechodím na jeho koncerty, ale v Tajemství mě muzika mile překvapila.
Sám byste se chtěl věnovat muzice, že?
Jasně, vždyť jsem z muzikantské rodiny. Třeba styl, který dělá Jirka Macháček, by vyhovoval i mně, jen by to bylo více jazzové. Ale nemám čas a nejsem tak chytrý jako Jirka, abych psal tak dobré texty. Několikrát jsem dostal nabídky od kapel, abych s nimi zpíval. Svým způsobem je to můj tajný sen, ale opakuji, že nerad dělám věci polovičatě. Takže až budu mít pocit, že na jevišti už nemám lidem co říct, možná se uchýlím někam do sklepních prostor a začnu tam zpívat u klavíru.
Nechtěl jste začít tak, že vlastní písničkou přispějete k filmu Snowboarďáci?
Hudbu k filmu nahrála parta takových profíků, že mezi nimi nemám co dělat. Mohu jedině jít na jejich koncert, stát pod pódiem a dívat se na kamarády, které obdivuji. A být šťastný, že tam jsem. Jak řekl Dan Bárta po Andělech, když se ho ptali, proč Snowboarďáky vzal – že šlo především o to, s kým to dělá.
Čekal jste, že ze Snowboarďáků bude takový hit?
Věděl jsem, že film pro náctileté tady nikdo nenatočil mnoho let. Když jsem pak viděl, jak kluci hrají a Karel Janák režíruje, začal jsem věřit, že film musí mít úspěch. A když jsem pak ještě slyšel Chyškovu muziku, která obstarává padesát procent atmosféry filmu, věděl jsem, že to bude trhák.
Sledujete teď spor mezi Snowboarďáky 2 a Rafťáky?
Ne, přijde mi hloupý. Bohužel kopíruje chování Čechů, politiky počínaje a producenty konče – ve chvíli, kdy má něco konečně úspěch, tak na sebe zúčastnění začnou házet špínu a chtějí vydělat na úkor druhého. Já bych přál Karlu Janákovi, aby natočil znova minimálně stejně úspěšný film. A sobě bych přál, aby mě oslovil a já v tom mohl hrát. Nic víc mě nezajímá.
Už vám Rafťáky nabídl?
Ne.
Máte v záloze jiný film?
Mám doma dva scénáře a čekám, jestli na ně budou peníze. Jde o dva projekty mladých režisérů, kteří si scénář i sami napsali. V obou bych měl hrát zásadní roli, ale takových nabídek bylo za poslední roky víc. Většina z nich padla, protože tvůrci nesehnali peníze.
Měl jste i na nabídku do Renčova Románu pro ženy.
Zúčastnil jsem se šíleného konkurzu. Ale roli jsem nedostal.
Co obnáší takový šílený konkurz?
V mých letech jít ukazovat Renčovi a pěti pohlavárům, kteří do toho dávají prachy, že umím mluvit. Je to zoufalé, ale děje se to tak všude na světě. Ale tady nejde ani tak o to, jak umíte hrát, ale jestli jste správný typ. Takže mně nepomůže ani herectví, ani ceny, ani 240 představení ročně, protože to v tu chvíli nikoho nezajímá.
