Mirjam je Němka, která si za manžela vzala Čecha - zpěváka a skladatele Daniela Landu. Mají spolu tři dcery.
Jaké to je žít a zároveň pracovat (například muzikál Tajemství, které se hraje v Divadle Kalich, napsal Landa a jeho žena ho režírovala) s velmi výraznou osobností naší hudební scény, v národě s jinou mentalitou, mít při tom velkou rodinu a ještě se věnovat své poměrně náročné profesi?
* Chystáte se natáčet svůj první celovečerní film. Už máte název? Slyšela jsem slovo Kvaska - co to znamená?
Kvaska je vězeňský nápoj, který si vězni vyrábějí sami z droždí. Ve filmu hraje důležitou roli. Celé to je o mladém vězni, který se zamiluje do slavné herečky, muzikálové hvězdy, a aby ji mohl získat, uteče z vězení a přihlásí se v divadle na konkurz na nový muzikál.
* Co vám asi každý filmař závidí, je to, že máte vyřešeny peníze. Vstupujete do tohoto projektu s někým, koho budete muset „poslouchat“?
Peníze nejsou vyřešeny nikdy a je třeba je stále shánět. Tento film ovšem točím tak, abych nemusela nikoho poslouchat alespoň po umělecké stránce. Všechno je na základě konzultací.
* Autorem hudby k filmu je váš manžel Daniel. Dovedete si představit, že by to dělal někdo jiný?
Nedovedu si představit, že bych spolupracovala s někým jiným, protože s Danem vím, že vše dopadne, tak, jak budu chtít, že nebudeme mít rozpory.
* Jak je těžké rozhodnout se v České republice natáčet film?
Rozhodnutí natáčet není tak těžké, těžké je sehnat na film peníze.
* Žijete u nás už šestnáct let. Může vás tu ještě něco překvapit?
Obecně samozřejmě, ale v zemi jako takové ne.
* Všeobecně se tvrdí, že Češi mají jinou mentalitu než Němci. Zkomplikovala vám samotné tato věc nějak život?
Podle mě toto zobecnění je chybné - neexistuje. Je to jako se slavnými osobnostmi, které mají nějaký mediální obraz. I česká zem ho má. Ten je však pro mě nepřijatelný, protože podle něj to jsou „špatní Češi“, kteří kradou, jsou - promiňte mi to slovo - ze všeho posraní, nikdo si nestojí za svými názory... Takový je zde mediální obraz. Nezlobte se, ale děláte to i vy novináři. Já jsem si udělala svůj - jsou zde lidé, které bych mohla potkat všude na světě. Jsou otevření všemu, jsou silné osobnosti, mají sebevědomí a nezblázní se z žádných slavných. Možná je to tím, že se obklopuji lidmi, kteří vidí svět jako já. S jinými se nestýkám...
* Proč o sobě podle vás takový obrázek vytváříme?
No, to je hodně těžká otázka... Nevím. Hodně jsem o tom přemýšlela. Je to asi tím, že určité medializované případy tomu odpovídají. Nebo třeba i mistrovství světa v hokeji -to jsou věci, které se hodně v novinách probírají. A já z toho mám pocit úplné hrůzy. Říkám si - proboha, přece nejsou ti lidé takoví idioti, aby měli pocit, že když vyhrají olympiádu nebo mistrovství světa, že to sjednotí zem. To je přece nesmysl! Ale v novinách to tak je - na titulkách a všude. To dělají novináři, kteří mají dnes obrovskou moc a vytvářejí lidem svět. Když budu ukazovat stokrát nějakého politika jako blbce v novinách - je to jeho mediální obraz. Ale ve skutečnosti to nemá nic společného s tím, co je pravda. Když budou ukazovat mě, že jsem přísná a drsná - i to je nějaký obraz, který ale se mnou nemusí mít nic společného.
* Když ale získáme zlatou medaili v hokeji na olympiádě, přijde na jakékoliv náměstí možná víc lidí, než kvůli snížení nemocenské nebo zdražení léků...
To je pravda, lidé nebojují. Mají prostě špatné priority. Je to daleko jednodušší přijet na náměstí a hulákat - jsme mistři, než bojovat třeba proti něčemu konkrétnímu. Je to příjemný, můžou se při tom opít a je to paráda. Ale to není jen věc Česka -je to obecný jev. Lidi se chtějí bavit a nechtějí prudu, lidé nechtějí boj, ale pohodu. Já si nevážím ani Němců, kteří jsou takoví, nejraději by pracovali dvacet hodin týdně a měli za to spoustu peněz. Tady se mají lidé daleko hůř a jsou daleko pracovitější. V tomhle jsou Češi lepší než Němci. Pohodlnost je ale na celém světě.
* Řeknete mi, co pro vás v Česku bylo, když jste tu začala žít, nejtěžší?
Například to, jak jsou Češi velmi osobní. Například přijedete na parkoviště, chcete zaplatit a člověk, kterému dáváte peníze, vám vypráví půl svého života. Musela jsem si na takové věci zvyknout - a dneska bych o to nechtěla přijít. Je to krásný. Když dnes přijedu do Německa, připadají mi tam lidé sice slušní -ale chladní. Chybí mi ten osobní přístup. Je to obrovské plus vaší země.
* Co u nás postrádáte - doma, v práci, kdekoliv....?
Postrádám - hlavně v práci - jistou přesnost. Ne tu být někde včas. Ale to, aby se lidé připravovali na svou práci, zodpovědnost jednotlivců vůči své práci. A je jedno, jestli jde o vykopání jámy nebo jdete na jeviště. Lidé tady jsou zvyklí být vedeni. Mají někoho nad sebou a tím si myslí, že nemají žádnou zodpovědnost. To je chyba.
* Svazovalo vámněkdy ruce, že jste si vzala za manžela, řekněme, kontroverzního muže? Jedni ho nenávidí, druzí ho zbožňují.
V době, kdy jsem si ho vzala, nebyl známý - a tím pádem jsem si vzala obyčejnýho kluka. Až časem se tím slavným stal...
* Jak dlouho jste spolu?
Letos máme šestnácté výročí svatby. Takže spoustu let. Mně je to úplně jedno, co se o něm říká i píše. Já to nečtu. Pochopila jsem, že lidé mají různé světy, různé názory, zvyky... I já v takovémsvětě nebo skupině žiju. Jsem v pohodě a ostatními se nebudu zabývat, budu je jen tolerovat. Jestliže má někdo pocit, že Dan je kontroverzní nebo špatný člověk - tak ať si to myslí. Už nemám nutkání nikoho přesvědčovat, že to tak není. Je mi to fuk!
* Asi ne vždy bylo...
Samozřejmě. Musela jsem si na to zvyknout. Ale člověk stárne, přibývají zkušenosti. Mnohokrát jsme s Danem i s kamarády kdysi diskutovali nad různými neférovými články. To ale uděláte párkrát a pak pochopíte, že to nemá smysl. Druhé nepřesvědčíte a vy sám ztrácíte čas.
* Nemáte žádné problémy s češtinou, odpovídáte lépe než mnohý Čech. Jak je to možné?
Kdybych po šestnácti letech tady nemluvila česky, to by byla hanba.
