Ladislav Chudík ve své knize: Psal jsem si deník smrti

Titul knihy Žiji nastavený čas, kterou v češtině vydalo nakladatelství XYZ, si Ladislav Chudík vypůjčil ze sportu. Jako se zápasům přidává pár minut za chvíle, kdy se kvůli zranění nehrálo, také on si prý vybírá náhradu za četné nemoci. A že jich za bezmála pětaosmdesát let nasbíral!

V dětství měl vychýlenou páteř, po umrtvení při operaci slepého střeva trpěl bolestmi hlavy, k nimž se přidaly psychické potíže a nespavost. "Bral jsem celé hrsti léků, dokonce jsem si v tom stavu začal psát deník smrti. Spálil jsem ho, když mě z toho lékař vytáhl, ale tím to neskončilo," líčí Chudík.

Žebřiňák komplexů

Jedináček, kterého matka hájila před otcem, když mu nevonělo učení či práce, měl na gymnáziu čtyřky i pětky. Zato úspěšně recitoval, a protože ho znali z ochotnických soutěží, už pár měsíců po maturitě se octl ve Slovenském národním divadle.

Jenže plný pochyb a trápení z prvních zkoušek, jak dokazují tehdejší Chudíkovy zápisky: "Jsem malátný, hubený, bledý. Pití nepomáhá, spíš zabíjí, ráno mám hlas jako hrnec."

Pocity si zaznamenává od čtrnácti let, kdykoli cítí potřebu promluvit si sám se sebou. "Měl jsem plný žebřiňák komplexů, celý život se hrabu z nepřízně osudu, nešťastných náhod a těžkých zdravotních problémů," přiznává otevřeně.

Jsem pro každou srandu

V rozhovoru Chudík nezastírá ani složité soužití s první manželkou či svých "pět milostných dopisů" Emílii Vášáryové; zůstaly bez odpovědi a nakonec se i herec oženil podruhé. Vyloží, jak se spřátelil s Jaroslavem Seifertem, ač mu básník vyčítal "mělký a banální" text jeho nejslavnější role, lékaře Sovy v seriálu Nemocnice na kraji města.

Nezamlčí, proč psal zoufalý telegram Gustávu Husákovi, proč po ruské invazi nezůstal v cizině i proč odmítl roli v novodobém seriálu. "Raději budu chudý důchodce," podotýká a své hmotné statky, panelákový byt a dřevěnou chatku, s nadsázkou shrnuje: "K Chudíkovi můžete dodat slovo chudák."

Vůbec se ve Štrasserově knize najdou místa, která poopravují vžitou představu o herci, jehož vytříbenou noblesu doplňuje výhradně vážnost. "Hrál jsem, co mi přidělili, herec si nevybírá," vysvětluje, proč se mu komedie vyhýbaly, ale neopomene zdůraznit, že v mládí vystupoval v kabaretu a jen v zábavném pořadu Milana Markoviče prý hostoval více než stočtyřicetkrát. Že by se nebál ztráty důstojnosti? "Prosím vás, já jsem pro každou srandu!"