Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

O návratu z emigrace jsem mluvil i s Janem Werichem, vzpomínal Chudík

  19:59aktualizováno  19:59
Jeden z posledních rozhovorů poskytl Ladislav Chudík loni v lednu magazínu Víkend DNES. Vzpomínal i na emigraci v roce 1968. Ve Vídni chvíli hrál, ale potom se vrátil a osm let nesměl do televize. Ve Slovenském národním divadle vydržel sedmdesát let. „Pokud představení vyjde, jedeme vítěznou jízdu přes most Apollo,“ říkal.

Český lev za rok 2009 - Ladislav Chudík - Praha, 6. března 2010 | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Sedmdesátá sezona ve Slovenském národním divadle! Je to úctyhodné, ale nelekáte se toho až?
Aha, teď jistě narážíte na to, zda bych už neměl ze scény odejít.

Vůbec ne!
Nedávno mi to řekla i jedna pracovnice ze zákulisí divadla. Přidržovala mě, když jsem scházel ze schodů, a ptala se: A pane Chudíku, vy byste nechtěl z divadla už odejít?

Když zavzpomínáte na své začátky, váš otec byl zprvu proti divadlu, že?
Říkal, že o hercích se nikde nemluví hezky, že jsou to komedianti. Že musím mít takovou práci, která mě podrží a zajistí. Musel jsem s ním udělat dohodu a začal jsem studovat nedivadelní univerzitu, souběžně s tím jsem ovšem studoval i konzervatoř. Zvládl jsem takto tři semestry, potom jako když se pustíš žebříku: divadlo mě pohltilo a já se začal věnovat jen tomu a začal se učit spoustu rolí.

Jedna role naskočí českým divákům při vyslovení vašeho jména automaticky.
Primář Sova.

Přesně tak.
Jsem pochopitelně šťastný, že se mi tato role podařila. Zároveň vám ale musím pošeptat: Sova mi převálcoval všechny ostatní postavy. Že jsem byl hrdina? Že jsem něco zahrál s úspěchem? Kdepak, je tu jen a jen Sova!

Však i básník Jaroslav Seifert vás prý za Sovu chválil.
Jaroslav Seifert mě měl rád, byli jsme blízcí přátelé a on byl tak laskavý, že se mu líbilo prakticky vše, co jsem hrál. Takže ano, líbil se mu v mém pojetí i Sova, byť měl hlasité výhrady k plytkým dialogům scenáristy Jaroslava Dietla. Já Dietla obhajoval - Seifert byl básník a Dietl řemeslník, střetly se v tomto případě dva jiné pohledy. Nemocnice byla víc oproštěná od politiky, což se nedalo říct o Okresu na severu či Plechové kavalerii, a Seifert nemohl soudruhy ani cítit. Nadzvedlo mě, když pan Seifert dostal Nobelovu cenu a v novinách to tenkrát odbyli jedním řádkem. V jednom dokumentu jsem naschvál nechal na stole ležet knihu pana Seiferta a pak se jeden soudruh dost čílil, aby zabodoval svou stranickou horlivostí. A v pořadu Křeslo pro hosta, kde jsem vystupoval, jsem zarecitoval svou milovanou Seifertovu báseň. Toto Křeslo pro hosta běželo až po půl roce od natáčení o Vánocích a už se nikdy nereprízovalo. Kromě recitace Seiferta mi bylo vytknuto i to, že jsem v tom pořadu nepochválil režim.

To nebyly vaše jediné problémy se soudruhy, v osmašedesátém jste dokonce na pár měsíců emigroval do Vídně. Proč jste se vrátil?
Důvody emigrace, to je složitá historie, kterou mimo jiné ovlivnil i stav mé první ženy, psychicky nemocné. Ve Vídni jsem pak náhodou potkal ředitele jednoho divadla, který mi chtěl půjčit peníze, což mi bylo trapné, takže mi přidělil roli v jedné hře, kterou právě uváděli. Do toho ale přijeli mí studenti z herecké konzervatoře v Bratislavě - Andrej Hryc, Juraj Kukura, Vlado Durdík, Zuzana Kocúriková a Jarmila Koleničová - abych se vrátil. Zanechali dokonce na silnici před domem, kde jsem bydlel, nápisy „Vraťte se!“. Velmi to chytalo za srdce a donutilo mě to uvažovat co dál. Mluvil jsem o tom ve Vídni i s Janem Werichem, návrat mi nerozmlouval ani nedoporučil, jen mi říkal, že jazyk je pro naši profesi určující, že se ovšem každý musí rozhodnout sám. Postupně jsem si uvědomil, že se vrátit musím - že sice pravděpodobně dostanu trest a budou mě chtít vystavit opovržení, ale že jsem zodpovědný i za lidi, do jejichž života jsem vstoupil, že bych v opačném případě zklamal je i sebe.

Co bylo pak?
Dodržel jsem ve Vídni smlouvu na roli, v níž jsem vystupoval, a vrátil se. Chtěli po mně, abych se veřejně kál, to jsem rozhodně odmítl. Osm roků jsem se pak samostatně nesměl objevit na televizní obrazovce.

Přitom vy jste z dřívějška znal tehdejšího normalizačního prezidenta Gustáva Husáka.
Byla za něj vdaná má kolegyně z divadla Magda Lokvencová. Ona byla režisérka, což bylo tehdy téměř výhradně mužské povolání, Magda ale měla talent, takže se rozhodně nedá mluvit o Husákově protekci. Zacházela s lidmi velmi slušně, byla schopná a herci si jí vážili. A občas nás zvala k nim na návštěvu. Husák se večírků rovněž účastnil, ale nezasahoval do nich: většinou tam jen seděl, poslouchal, do přímého rozhovoru se nikdy nevmísil.

Víte, co by mě ještě zajímalo? Zda máte po sedmdesáti letech ještě trému, když jdete na jeviště.
Nemůžu to nazývat vyloženě trémou, to bych lhal. Bojím se překážek, o nichž jsem mluvil, které souvisí s mým věkem a mohou se kdykoli objevit. V tom spočívá moje tréma. Ale pokud představení vyjde, jedeme vítěznou jízdu přes most Apollo a já si říkám: Podařilo se, pane bože, podařilo!

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.