Obal knihy Lačnost

Obal knihy Lačnost | foto: Odeon

Lačnost aneb cynické varování

  • 1
Předloňská laureátka Nobelovy ceny za literaturu, rakouská prozaička a básnířka Elfriede Jelineková, získala toto ocenění mimo jiné za úsilí v boji proti útlaku žen v soukromé, intimní oblasti.

Do počátku 90. let byla členkou Komunistické strany Rakouska, dodnes bývá považována za feministickou spisovatelku. Její román Lačnost (2000) vydalo česky nakladatelství Odeon v překladu  Jitky Jílkové.

Někteří naši popularizátoři literatury knihu nepřesně charakterizovali jako příběh venkovského četníka, posedlého chorobnou touhou po ženách a penězích.

Je pravda, že protagonista románu myslí především na to, jak se přes ženy domoci co největšího majetku. Lačnost četníka Kurta Janische po mamonu je však pouze jednou stránkou věci. Tu druhou představuje lačnost žen, především těch – jak autorka na úvodních stránkách píše – "se staršími pohlavími, která toho malými výstupními škvírkami těla v životě moc neviděla".

Lačnost žen po malém štěstí v lásce, "které tak jako každé jiné spočívá v klamu".

V česky dosud nevydaném románu Chtíč (Lust) z roku 1989 vyjádřila Jelineková svůj odpor k sexuálnímu násilí, páchanému na ženách uzurpátorskými manžely.

Vedle románového příběhu fabrikanta, zacházejícího s manželkou jako s prostitutkou, zveřejnila zhruba v téže době esej nazvaný O smyslu obscénního, ve kterém charakterizuje jakýkoli sexuální akt výhradně jako akt násilí.

Jestliže tehdy ještě vyznávala marxismus a vztahy mezi muži a ženami hodnotila jako vztah vykořisťovatele a vykořisťovaného, v Lačnosti sledujeme zásadní posun.

Kurt Janisch není odporným patriarchou, nýbrž je to "dobře vypadající a zdánlivě lehkomyslný muž, takový, jaký se ženám líbí".

A pokud je v upoutávkách na české vydání řeč o tom, že jeho cílem je připravit ženy o majetek, pak by čtenáři nemělo uniknout, že si autorka bere nemilosrdně na mušku i reprezentantky něžného pohlaví.

Oběti i spolupachatelky
Otec a syn Janischovi přišli na metodu, jak získat majetek. Jejich komplicové jsou však paradoxně ztělesněni právě v jejich ženských obětech.

Opuštěné ženy, zachovalé, ale ne už mladé, totiž lační po čemsi, co lze nazvat oporou ve stáří. Kvitují s povděkem, zařídí-li muž třeba stavební spoření nebo plán pro společný domeček. A právě ono hnízdečko se podle Jelinekové stává v daném případě kořistí fešného četníka.

Přestože v románu dojde k vraždě mladé dívky a dílo lze charakterizovat i jako literaturu s kriminální zápletkou, jeho poselství vyplývá z něčeho jiného. Především z nesmlouvavě ironické, chvílemi cynické, a právě proto věrohodné sondy do ženských duší lačnících po stálém partnerovi natolik, že jsou ženy schopny dát se dohromady občas i s vrahem.

Úsilí, s jakým se autorka angažuje za práva žen, tu zdaleka nemá co do činění s aktivitami zasloužilých matek vydávajících se za feministky, a přitom toužících po muži, který bude schopen "postavit dům, zasadit strom a zplodit syna".

Ostatně v zemích prolezlých náboženskou morálkou – Jelineková to demonstruje na příkladu katolického Rakouska – jednají ženy vesměs jako postava snachy četníka Janische. Ta si "věčnou blaženost" v nebi "pojistila výbornou první splátkou v podobě jednoho kusu syna".

Nebylo by od věci, kdyby se k Lačnosti vyjádřily i reprezentantky tuzemského feministického myšlení. Kniha totiž otevírá ženám oči a zdaleka ne každá bude smířena s výzvou položit si otázku, s kým že to vlastně má v navenek harmonickém manželství tu čest.

V textu na stránkách 212 až 213 navíc čteme nepřehlédnutelně výmluvnou pasáž, ve které četník při pohlavním styku s ženou myslí na fotografie nahých mužů a jejich penisů v potajmu koupených časopisech.

Román tak není varováním jen před vykutálenými mužským hrabivci, nýbrž i před četnou, podle některých zjištění sedmatřicetiprocentní(!) skupinou latentních homosexuálů, schovávajících se do manželství a rodin a pěstujících heterosexuální styk čistě z "mravních důvodů". Jde o to, aby byly ženy vůbec ochotny toto varování slyšet.