Marián Labuda jako majitel salonu Leon je na scéně obklopen Jiřinou Jiráskovou, Andreou Elsnerovou, Danielou Kolářovou, Zlatou Adamovskou či Simonou Postlerovou.
Jean-Claude Grumberg, který začínal jako krejčovský učeň, zasadil komedii do poválečných let 1945-1952. Manufakturu vede svérázný Leon s manželkou a zaměstnávají v ní pět švadlen rozličného věku, různých národností, životních názorů i osudů.
Všechny však spojuje snaha vyhrabat se z mizerie poválečné bídy, navázat nové vztahy či najít ztracenou lásku. Grumbergův text, napsaný v duchu autorovy věty "to, co se přihodilo Židům, se přihodilo celé lidskosti", varuje rovněž před netolerancí a xenofobií.
"Krejčovský salon přináší do tematiky poválečných let a holoucaustu nový pohled i pro ty, kteří již jsou alergičtí na problémy menšin a Židů. Dokonce i sami Židé jsou rádi, že to Grumberg napsal tak, že to 'většinu' neobtěžuje. Navíc je to svižná komedie, byť osudy, které její hrdinové prožili, jsou spíš tragické," říká Marián Labuda, který Leona hraje hned dvakrát.
Vedle pražského nastudování se v této roli objevuje na jevišti Slovenského národního divadla, kde měla Grumbergova hra premiéru v březnu 2002. Slovenská inscenace nazvaná Krajčírky má za sebou více než třicet repríz a loni zahájila festival Slovenského divadla v Praze.
Labudův "český" Leon se prý od slovenského příliš neliší. "Leon zůstává Leonem, ať mluví jakoukoliv řečí. Je to člověk velikého srdce. Často pouští hrůzu, ale všichni v dílně vědí, že je to hra. Leonův recept na přežití všeho včetně okupace nebo koncentráku zní: na všechno vzpomínat s odstupem, bez nenávisti," popisuje Labuda. Vedle Leonova osudu herce na hře nejvíc zajímá příběh švadleny Simony, mladé ženy s dětmi, která pátrá po nezvěstném manželovi. "Simona je pro Leona a jeho ženu jako dcera. Chtěli by pro ni to nejlepší, což jim nebrání chovat se k ní zároveň tvrdě."
Grumbergova komedie měla světovou premiéru v roce 1979 a získala cenu za nejlepší francouzskou hru roku. Od té doby se uváděla v divadlech po celém světě. Novotného nastudování je zároveň jejím prvním uvedením v Česku.
| Marián Labuda: Na Slovensku herec promočí košili naskrz |
Marián Labuda je v českém divadle vzácným hostem. Od jeho brněnského hostování uplynuly tři roky, než se nechal zlákat do Divadla na Vinohradech, kde ve hře Jeana-Clauda Grumberga Krejčovský salon hraje majitele krejčovské dílny Leona. Ve stejné roli již více než rok exceluje na prknech Slovenského národního divadla.
Proč jste přijal vinohradskou nabídku?
Nebývá každou sezonu, aby člověk mohl hrát tu samou roli v Praze a zároveň v Bratislavě. Když už vás taková příležitost potká, musíte ji vymačkat jako citron. V hereckém povolání není tolik rolí, jako je Leon, možnosti navíc s věkem ubývají.
S kontrastem češtiny a slovenštiny si režiséři většinou rádi hrají. Proč mluvíte v představení jen česky?
Požádali mě o to po skončení představení Krejčovského salonu v Bratislavě, kdy jsem měl dobrou náladu. Za hercem totiž musíte přijít po podařeném představení, když je najeden a nic mu nechybí. Pak kývne na všechno. Když jsem dostal do ruky český překlad, uvědomil jsem si, jak strašně je to pro mě těžké. Shluky některých slov jsou docela obtížné. A zároveň si pořád musím pamatovat text ve slovenštině. Věnoval jsem učení celé prázdniny. Když jsem se ptal režiséra, proč jsem to celé musel podstoupit, řekl, že když do divadla vyrazí třeba babička z Náchoda, musí rozumět každému slovu. Slovenština se přece jen tím, že již denně neposloucháme slovenskou televizi a rozhlas, vzdálila.
Nebudou diváci naopak tím, že mluvíte česky, zklamaní?
To se také stává. Možná, že když se představení bude líbit, zkusíme to časem i slovensky.
Aspoň se vám role nepletou...
Když na Vinohradech řeknu "pak mi z břicha vyšlo jen ubohé zaškrundání" a ve slovenštině je to "a pak mi v bruchu zaškrkalo", tak musím pořádně dávat bacha, abych něco nepopletl. V Čechách mi to ještě odpustí, ale na Slovensku v ten moment zbystří celé hlediště.
Slovenský institut nedávno pořádal konferenci o tom, jaký vliv mělo na divadlo rozdělení Československa. Prospělo podle vás odloučení českému a slovenskému divadlu?
K tomu, aby se české a slovenské divadlo navzájem inspirovalo a ovlivňovalo, nebylo třeba rozdělení. To přispělo jen tomu, že dnes na Vinohradech vystupuji jako zahraniční host. Jet do Prahy do divadla či na festival do Varů je pro Slováky jako cesta do Hollywoodu. Pražským kolegům naopak Praha nestačí a raději by do Ameriky. Jestli rozdělení bylo k něčemu dobré, pak možná k tomu, že u nás teď mají české herce ještě raději. Když přijedou čeští kolegové s inscenací, která doma neměla pronikavý úspěch, na Slovensku se publikum může utleskat. Tvůrci si pak mohou říkat, že to nebylo tak špatné.
Zdá se mi, že také o slovenské divadlo je v Česku stále větší zájem, i díky temperamentnímu naturelu slovenských herců...
Souhlasím. Na Slovensku se hraje divadlo o život. Je to tradice. Za totality byla všechna představení o síle protestu proti režimu. Režim se zhroutil, ale pocity jako zlost či bezmoc ovlivnit dění ve vládě zůstaly. V Praze je tradicí spíš být excelentní, projít úskalím role bez ztráty kytičky, či jinak řečeno, se suchou košilí. Na Slovensku se košile promočí skrz naskrz.
Jak se vám hraje s tolika ženami na jevišti?
Když už ne v životě, tak aspoň na jevišti o mě usiluje řada krásných žen. Být jeden večer v houfu nádherných Slovenek a druhý den obklopen pražskými kráskami, to člověk podléhá pocitu, že je mužský.
 Jiřina Jirásková a Marián Labuda ve hře "Krejčovský salon". |
