Každý takový koncert připomíná trochu abiturientský večírek, na kterém člověk potká i lidi, které léta neviděl, a tentokrát tomu nebylo jinak. „Já je viděla před třiadvaceti lety, bylo mi sedmnáct a kvůli nim jsem se začala učit na bicí,“ nadšeně hlásila dnes úspěšná koncertní píáristka, poskakující v hledišti, jako by se vrátila o ty dvě dekády zpátky.
Představoval jsem si, jak to asi probíhalo, když se patnáct let po rozchodu tyhle dámy už přece jen trochu „v letech“ (frontmance Donitě Sparks je 52, všichni, co jsme o tom v průběhu večera diskutovali, jsme hádali tak o pět míň), domlouvaly na obnovení kapely. „Hele, nebude to trapný?“ „Ale shit, když budem dobrý, tak budem fuckin’ dobrý.“ „No jo, ale co tomu řekne ten můj?“ „Ten ať je rád, že ho živíš, bitch...“
Vřítily se na pódium, basačka s červenými vlasy a všechny vypadaly už ne jak děvky z ulice, ale spíš pokročilé bordelmamá, které ještě občas u speciálních zákazníků rády zaskočí za své mladší svěřenkyně. Vyfotily si jásající hlediště, vykroutily na kytarách volume na doraz a rozjely rockovou show, při které zaléhají uši a pot se řine po zádech.
Skupina L7 v pražském Lucerna Music Baru, 11. 6. 2015
Nevadilo, že nemají (zatím?) žádnou novou desku, stejně jsme všichni chtěli slyšet ty staré věci, které jsme kdysi poslouchali a třeba už deset patnáct let si ani doma nepustili. U L7 vlastně nejde ani tak o konkrétní písničky, a ani ne tak o nějaké bůhvíjaké hraní. Spíš o energii - a té tam bylo tolik, že i pár obstarožních čtyřicátníků si jako zamlada skočilo z pódia do kotle pod ním.
Skupina L7 v pražském Lucerna Music Baru, 11. 6. 2015
Comebacky jsou tak padesát na padesát. Obvykle to bývá tak, že se člověk těší, že nějakou obnovenou starou kapelu konečně uvidí naživo, a skončí to rozčarováním. Viz Babes In Toyland na letošní barcelonské Primaveře. Proto jsem na pražský koncert L7 šel pro jistotu bez očekávání, ba s nedůvěrou. Zbytečně. Ty ježibaby byly pořád tvrdé, pořád sprosté, a vlastně pořád sexy.
