Květy: Miláček slunce
Pod vedením Martina E. Kyšperského, všestranného muzikanta, skladatele, textaře a zpěváka, na jehož výslovnost a způsob projevu je i po letech nutné si s každým poslechem zvykat, se Květy vypracovaly mezi nejpopulárnější české kapely.
Mluvíme samozřejmě o scéně, jež se prezentuje v dobře dramaturgicky vedených klubech a na festivalech, které upřednostňují hudbu před estrádou. Kapela se dopracovala, jak vidíme na albu, do zajímavého bodu. Zprůhlednila své (čti Kyšperského) písničkářství, učinila jej přímočařejším, aniž opustila lyrický, ale i hudebně stále ještě neoposlouchaný svět.
Folk i stěny
Koho překvapila účast Květů na nedávné albové poctě Vladimíru Mišíkovi, kde jejich příspěvek patřil k nejinvenčnějším, toho možná překvapí ještě víc úvodní písnička alba. Song Je podzim má totiž v podstatě bluesovou atmosféru i některé hudební postupy.
Miláček slunceKvěty Indies Scope 2015 |
A i text by bylo možné si představit podaný (jistěže jinak, s jiným druhem „feelingu“) třeba právě Mišíkovými ústy. Na druhou stranu je zřejmé, že by český rockový bard písničku úplně jinak instrumentoval a rozhodně by si v ní nehrál s tolika „divnými“ zvuky jako právě Květy.
Úvodní píseň není sice pro album úplně typická, ale zastupuje to, co kapela dokonale ovládá. Umí navázat na „staré“ hudební kořeny, ať je to folkové písničkářství (Jablka), tradice brněnské alternativy (Opičí král), nebo třeba dokonce funky (Psi).
Květy
Ty jsou však uchopovány za použití výdobytků elektronické současnosti, zmutovaných zvuků nástrojů, jako když v jedné z nejkrásnějších písní V jezeře mléka a mlhy přejde melodická a zvukově velmi libá hudba do hlukové stěny. Přitom to nikdy, zvlášť právě na tomto vycizelovaném a svým způsobem skromném albu, není samoúčelné.
Svět Kyšperského osobních, introvertních textů, ve kterém je místo i pro záblesky humoru, tak má ideální hudební podloží.
