V nakladatelství Smršť vzniká kniha o sochaři Kurtu Gebauerovi. Na tom není celkem nic zvláštního, kdyby to nebyla první větší kniha, která bude výtvarníkovi věnovaná. „Je pravda, že mám jenom tenké katalogy a všichni mlaďoši už mají nějaké tlusté bichle, které si můžete strčit do knihovny a nikdy je nevytáhnout. Vždycky to někdo nakousne a pak vše utichne. Je to samozřejmě složité, protože se motám v tolika oblastech, což by vyšlo na mnoho knížek,“ říká Gebauer.
Sochař známý provokativními díly a aktivitami se s vervou věnoval hlavně svým studentům a pak taky zvelebování veřejného prostoru, které považuje za důležité a jež ho baví. „Teď mám třeba sochy a další artefakty v pražské Městské knihovně. Ale ne nahoře, kde se běžně vystavuje, ale přímo mezi knížkami. Čili já nevystavuju, já zdobím. Lidi si přijdou půjčit knihu a ještě se podívají,“ vysvětluje. Gebauerova výstava potrvá do konce června a na podzim se na stejném místě postupně objeví díla Martina Kocourka a Marka Rejeta, dvou absolventů jeho ateliéru. „Takže jsem vlastně něco jako předjezdec,“ směje se Gebauer. Podobně vstoupil do prostor pražského hotelu Axa, respektive místního baru, který zdobí jeho litografie.
Nebude to monografie
Chystaná kniha ponese název Kurt Furt a má trojí ambici – popsat způsob Gebauerova uvažování, poukázat na jeho celoživotní práci pro veřejný prostor a zejména na jeho nevšední komunikační a vzdělávací aktivitu. „Štěpán Kafka, který ji připravuje, chtěl původně vydat moje povídky. Potom ho napadlo udělat se mnou rozhovor, ze kterého bude nějaký výcuc,“ popisuje Gebauer. Kafka taky objel věci, které má sochař umístěné různě po Česku, zjišťoval jejich stav a pořídil k nim aktuální fotodokumentaci. „Sám jsem zvědavý, jak to dopadne. Je to jeho knížka a já jen doufám, že bude přiměřeně velká a zábavná. Akorát mu občas řeknu, že mi třeba něco připadá už jako moc velká kravina,“ podotýká Gebauer.
Do třetice se v knize objeví i další autoři. „Oslovili jsme například Lenku Klodovou, to je moje absolventka, po Davidu Černém asi nejslavnější, a ta to pojala velkolepě. Setkala se s ostatními někde v hospodě, povídali si o mně a zaznamenali to. A je legrace, jak si některé věci pamatují úplně jinak než já. A já to mám přitom zmapované docela přesně, protože jsem jim dělal katalogy. Vidíte, asi jsem takový magor, že mě baví víc chystat katalogy studentům než sobě. Na ten svůj jsem ještě neměl čas,“ říká Gebauer.
Název knihy vychází z toho, že Gebauer si se svým křestním jménem rád a často hraje. „V galerii Artinbox, která sídlí v pražské Perlovce, jsem měl výstavu nazvanou Kurtura v Perlovce. Nebo se teď v Trojhalí v Ostravě otvíraly badmintonové kurty a kurátor Marek Pokorný mi zavolal, jestli by jeden z nich nemohli pojmenovat Kurt Gebauer. Ještě tam mají dva kurty Kurtů, Vonneguta a Cobaina. Jediný já jsem ho zahajoval. Měli jsme s Pokorným pro televizi hrát pět minut a nakonec jsme vydrželi tři čtvrtě hodiny.“
V Praze a dalších městech kolem Gebauerových prací chodí denně desetitisíce lidí, aniž si to možná uvědomují. „Je fakt, že tam většinou ani nejsou popisky, protože by je stejně někdo ukradl,“ podotýká sochař. Jeho díla najdete v Jelením příkopě i na sídlištích.
Zkrášlování veřejného prostoru Gebauera baví a považuje ho za původní smysl kultury. „Výstavy jsou druhotná věc, to je nabídka zboží, galerie je obchod. Muzeum zase vystaví už něco profláklého. A tady se všechno nějak pomíchalo, že primární jsou výstavy. Tam chodí příbuzní, kamarádi a znalci, veřejnost málokdy. Ale snad už se to mění. Třeba v Londýně mají spoustu muzeí zadarmo a dokážou lidi vtáhnout. Což je dobře. Protože když mám někde dát za vstupné sto dvacet korun, tak tam nejdu. Já třeba v Národní galerii nechci chodit celý den. Chci se mrknout, potěšit se a přijít znova třeba za týden. A když to někdo bude dělat, nebude mít na jídlo. Tahle kulturně-sociální politika je komická.“
Zelenina, ovce a hymna
A politika, jakákoliv, není něco, podle čeho by Kurt Gebauer tancoval, jak se píská. V sedmdesátých letech dokonce na samotě u Stradonic, kde žil, vyhlásil vlastní stát Gebauer. „Pěstoval jsem si zeleninu a měli jsme dvě ovce na vlnu. Ale hlavně mi šla na nervy tehdejší politická reprezentace. Po okupaci v roce 1968 se v čele Československa vynořili lidi, kteří byli opravdu hnusní. Jeden kamarád se díval na televizi a říkal, že vypadají jako taková ta spodina sicilské mafie. Takže ano, měl jsem vlastní stát, vlastní hymnu a vlastní kulturu. Tehdy jsem sochy hlavně vycpával a časem realizoval výzdobu různých sídlišť a dětských hřišť, například herní prostor Fifejdy v Ostravě, o to autoři oficiálních soch neměli moc zájem, pro ně to byla troškařina a ani to neuměli. V rámci toho jsem vlastně ‚cizího území‘ v republice dobyl docela dost,“ směje se.
Takže kniha Kurt Furt slibuje rozhodně zajímavé počtení. Na její vznik můžou zájemci přispět na portálu Katalyzátor. Mezi odměnami je podepsaná pohlednice, leporelo se seznamem sochařových instalací a samozřejmě sama publikace. Sběratelsky zajímavá je možnost získat jednu z Gebauerových litografií nebo se s autorem vydat na výlet spojený s debatou o umění.
