Zatímco z hororové klasiky Dům voskových figurín se v nové verzi stala jen tuctová teenagerovská vybíjená a silně nepravděpodobnou duchařskou historku Hlas smrti zachraňuje pouze herecky spolehlivý Michael Keaton, veselý hongkongsko-čínský snímek Kung-fu mela alespoň přináší netradiční žánr.
Z akčních bojových umění si totiž neutahuje Hollywood, nýbrž sama Asie, která tuhle filmovou vlnu zrodila a dovedla k dokonalosti.
Jistě, Kung-fu mela není film zdaleka pro každého. Dokonce i mladší ročníky, které rvačky hraničící s baletem milují, musí přijmout nikoli mírnou nadsázku, nýbrž bláznivou parodii, a to v asijském hávu.
Což si žádá trochu cestovatelského ducha, neboť Dálný východ se směje jinak a jiným věcem než Evropan, komiku si představuje přepjatěji, do reality bez mrknutí oka klidně míchá pohádkové příšerky a do tarantinovské krve sladkou zmrzlinovou romanci.
Přitom však – a to je u parodie vzácné – příběh si drží stavbu, vývoj, vnitřní řád, dokonce logiku. Vážnost pochopitelně nikoli, zato si vypůjčuje letmé odkazy, které Kung-fu mele podsouvají tón westernu.
V úvodní scéně se líně točí ventilátory na policejní stanici jako kdesi v Mexiku, první souboj gangů se odehraje na ztichlé vyprázdněné ulici, nad chudou čtvrtí, kam bandité přijdou žádat výpalné, se tetelí horký vzduch, najatí zabijáci nosí hudební nástroje po vzoru Desperada a samovolný výběr hrdinů, kteří se přesile postaví, připomíná Sedm statečných.
Tihle jsou sice jen tři, zato každý má svou bojovou specialitku a hlavně další mistři se teprve postupně odmaskují.
Komika po asijsku má přímočaře názorný ráz, nicméně režisér Stephen Chow vcelku zručně kombinuje zrychlené scény v duchu němé grotesky s lidovou legrací ve stylu Slunce, sena..., v níž nechybějí uječená správcová v natáčkách, její ušlápnutý mužíček, plachý homosexuál či párek snaživých výrostků – rádobygangsterů, z nichž jeden je mimořádně tlustý a druhý kromobyčejně žvanivý.
Na rozdíl od vesnické zábavy po česku se však tihle příslušníci dělného lidu jen nepopelí na zápraží, nýbrž ovládají lety, skoky a smyky, nože, tyče a sekyry, dokonce dokazují, že před pořádným ženským jekotem se mohou jít všechny armády světa schovat.
Poté, co člověk princip Kung-fu mely prokoukne a přijme, může mu stylizace historky časem připadat monotónní – jako když prvotní nadšení při výletě za exotickými památkami přehluší únava.
Ale film má v zásobě ještě pár osvěžujících zastávek: třeba hororové prvky z Ústavu atypické patologie, takřka kouzelnické souboje s nafukováním velmistra téměř ve zvětšeninu Miloše Zemana nebo půvabné vzdušné finále poučené Tygrem a drakem, kdy se hrdina v nebeských výšinách odráží od křídel ptáků.
Nic naplat, tohle asijská škola opravdu umí – a potěší, když to občas nebere vážně.
