Dlouhé čekání
Jelikož tématem románu je návrat emigrantů do vlasti, sdělení autorovy španělské vydavatelky tehdy znělo: Kundera hodlá oslovit zprvu hispanofonní čtenáře, neboť Španělsko má zkušenost s emigrací z doby občanské války a Latinská Amerika se v daném ohledu podobá zemím východní Evropy.
Na podzim loňského roku, když sdělovacími prostředky proběhla zpráva o skvělém ohlasu anglického vydání knihy, však Francouzi znejistěli. Deník Le Figaro v článku Proč se Kundera zlobí na Francii? naznačil, že pesimisté počítají s nejhorším: Kunderova originální, francouzská verze textu prý možná ani nespatří světlo světa.
Redakce listu se na autora obrátila s žádostí o vysvětlení a dočkala se kunderovsky ironické odpovědi, v níž se mimo jiné praví: "Děkuji za váš zájem. Má nejnovější kniha vyšla ve více zemích, ale ještě ne všude. Jsem pomalý! Určitě budete mít možnost přečíst si ji též francouzsky."
Nakladatelství Gallimard se zároveň nechalo slyšet, že rukopis je připraven a půjde do tisku ihned poté, co Milan Kundera "rozsvítí na semaforu zelenou".
Mnozí se domnívají, že autor svou zdrženlivostí reagoval na některé negativní soudy francouzských recenzentů adresované jeho předešlé, rovněž francouzsky psané, próze L'Identité (1997). Také v Kunderově bývalé domovině jsme se tehdy o románu Identita dočetli, že "Kunderovi bohové jsou ze stále unavenějšího těsta", a český tisk se v jednom případě dokonce spokojil se slovy francouzského polobulvárního nedělníku Le Journal du Dimanche o "nesnesitelném úpadku Milana Kundery".
Na zdařilou literární působivost Kunderova románu naopak upozornil prestižní deník Le Monde, a list Le Figaro dokonce napsal: "Ještě nikdy nebyl Kunderův jazyk tak libozvučný, tak zdvořilý, ještě nikdy tak nelahodil uchu a nebyl tak uklidňující."
Kritika ze dvou stran
Proč tyto nesrovnalosti? Kořeny protikunderovského naladění některých našich kritiků je třeba hledat už ve spisovatelově polemice s Václavem Havlem z období 1968-1969, kdy Kundera v revui Host do domu označil Havlova politická stanoviska za mravní exhibicionismus. Kritik a beletrista Benoit Duteurtre, autor i česky vydaného románu Totální výprodej, poukázal v deníku Le Figaro na to, jak se ve Francii "někteří neradi smiřují s tím, že se z Kundery stal francouzský spisovatel".
Milan Kundera totiž nehodlal plnit úlohu svědka podávajícího západním novinářům informace o životě v "exotické" východní Evropě, nýbrž bez ustání zdůrazňoval, že není nic jiného než literát. K tomu, co dopomohlo v zemích německého jazyka k popularitě třeba Pavlu Kohoutovi nebo Jiřímu Grušovi, se věhlasný Čechopařížan nepropůjčil.
Už na francouzské vydání posledního autorova česky psaného románu Nesmrtelnost počátkem roku 1990 reagoval pařížský časopis L'Express nevlídným titulkem Kundera, go home! Autor článku Angelo Rinaldi, kritik a zároveň spisovatel (ovšem o poznání méně úspěšný než Kundera), byl pobouřen, že právě ve chvíli, kdy se v Československu daly dějiny do pohybu, opouští Milan Kundera českou tematiku.
Přece jen uznání
Dřívější ojedinělé výtky vůči Kunderovu zacházení s francouzštinou byly v reakcích na jeho nejnovější román L'Ignorance snad bez výjimky vystřídány slovy uznání. Člen Francouzské akademie Marc Fumaroli v deníku Le Figaro hovoří v titulku stati o Kunderově "fascinaci francouzštinou".
Le Monde upozorňuje, že máme v ruce text plný neobyčejné jemnosti, v němž se z občasných lingvistických zvláštností rodí obraty, které si lze vychutnat. Dodává, že od mateřského jazyka se beze zbytku odvrátit ani nelze, a potvrzuje tak autorova slova z rozhovoru v madridském listu El País u příležitosti španělského vydání románu L'Identité v roce 1998: Kundera říká, že jeho záměrem bylo, aby francouzsky psané věty obsahovaly stejnou melodii, jaká je obsažena v jeho českých románech.
Měsíčník Magazine Littéraire nyní ocenil spisovatelův úsporný, hutný styl a jasný, ironický tón nepřipouštějící jakýkoliv lyrický vzlet. Právě proto je román L'Ignorance, pojednávající o dvou emigrantech, Ireně a Josefovi, kteří po letech přijíždějí do Čech, příběhem o lidské prohře: "Láska zde přestává být svátostí, rodina je zesměšněna, přátelství zavražděno, mýtus exilu vyvrácen. Kundera rozprášil jedno klišé za druhým."
Postavení Milana Kundery ve francouzském i celosvětovém kontextu vystihl nyní asi nejpřesvědčivěji Benoit Duteurtre, který v týdeníku Le Nouvel Observateur napsal: "U nás ve Francii existuje vášnivě prosazované náboženství literárního stylu, nebezpečně zužující umělecká měřítka na hru se slovy. S ohledem na toto dogma jsem Kunderovu tvorbu vždy považoval za ozdravení, neboť Kundera nás upozorňuje, že román se neskládá jen ze slov, ale též z postav, ze situací, z pohledu na svět, z kompozice."
Duteurtre navíc v nejnovějším Kunderově románu vyzdvihl autorův postřeh o "špinavé vodě hudby", o fragmentech rocku, jazzu i opery, řinoucích se s debilizačními účinky z walkmanů, televizorů i rozhlasových přijímačů. Schönberg a Stravinskij přispěli k dějinám hudby i po odchodu z vlasti a rovněž Milanu Kunderovi jde hlavně o to, aby se podílel na umění románu.
"Jeho precizní způsob psaní prostoupený diskrétní hudebností, zůstává stále týž, ať je přeložen do kteréhokoliv jazyka. Právě proto je Kunderova francouzština bezmála tak menšinovým jazykem jako čeština a snoubí se zde s ironickým a melancholickým pohledem na osud emigrantů."
 Spisovatel Milan Kundera. |
